Proč? "Protože mnohdy za naprostého nezájmu odcházejí ze světa ti, kdo v minulosti bavili tisíce lidí," vysvětluje autor Chaplinova životopisu či nedávno vydané knihy Werichův Golem a Golemův Werich.
Právě nad Werichem, s nímž jej seznámil starší bratr Jiří Suchý, teď tráví literární detektiv hodně času. Nedávno totiž Ondřej Suchý zjistil, že za dvanáct eur je v Německu k dostání videokazeta s filmem Italské capriccio, který natočila v roce 1961 východoněmecká DEFA a ve kterém Jan Werich hrál Dona Marcia.
"Je to role zhruba dvakrát větší než Werichova postava holandského kapitána ve Vynálezu zkázy, natáčeném téhož roku," podotýká Suchý. Začal se tedy pídit po dalších zapomenutých filmech Jana Wericha, jež vznikaly na Slovensku nebo v Rakousku.
Klíčová otázka zní, do jakého stadia výroby tehdy dospěly a zda se z nich něco dochovalo. Odpověď nechce Suchý zatím prozrazovat.
Odhaluje i jiné záhady: třeba ztrátu sošky malého" Oscara, mimořádné ceny Americké filmové akademie, kterou jako první Čech obdržel za dětskou roli Ivan Jandl. "Nezmizela v padesátých letech, jak se spekulovalo, nýbrž až v letech devadesátých ze sbírek Národního filmového archivu," tvrdí Suchý.
A klade další otázky: "Ví se vůbec, že z nového hrobu Vlasty Buriana na Vyšehradě někdo odcizil hercovu bustu? Pátralo se po pachateli? Nebo kdy a kam přesně se vrátí cenná busta režiséra Martina Friče od sochaře Malejovského, která zdobila průčelí barrandovského areálu a teď prý čeká v archivu na opravy a úpravy?"
Pro své úsilí nachází Suchý pomocníky. Například Soňa Červená, herečka a zpěvačka žijící i v Hamburku, tam na jeho popud usilovně hledá místo posledního odpočinku režiséra a herce Karla Lamače. Její zpráva zní: "V Hamburku je třiapadesát pohřebišť, zatím jsem se ptala na osmi, marně." Suchý chce ověřit údaj, že na náhrobku českého tvůrce evropského věhlasu má údajně být nápis německý filmový režisér". Proč? "Naši filmaři totiž nikdy neměli pocit, že by měli Lamačův hrob zaplatit, takže ti němečtí ho nakonec přijali za svého," vysvětluje Suchý.
Zná však ještě smutnější historie. "Pod patronací" má stále urnu s popelem Richarda Antonína Strejky, který zemřel před patnácti lety, kdysi slavného představitele Tondy Holouse z filmu Škola základ života či "šejka" Peterky neboli vášnivého čtenáře rodokapsů z Cesty do hlubin študákovy duše.
Herce, jenž prošel třiceti českými filmy a jako první propůjčil svůj hlas Ferdovi Mravenci na gramofonových deskách. "Jenže na jeho kremaci přišel jen jeden herec a jeden stařičký někdejší majitel kterési filmové výrobny. A žádosti, aby byl pohřben do hereckého hrobu na Vyšehradě, byly zamítnuty. Strejku prý nikdo nezná," říká hořce Suchý.
Jindy se naopak trochu pobaví. "Už krátce po smrti Inky Zemánkové jsem zveřejnil, že zpěvačkou uváděný letopočet narození 1925 je neplatný, křestní list totiž prokázal, že se narodila v roce 1915. Přesto právě letos připomínala různá média nedožité osmdesátiny Inky Zemánkové," konstatuje Suchý.
Protože o jeho službě legendám se ví, dědicové občas Suchému svěří dokumenty po zesnulých umělcích: rodinná alba, soukromou nebo úřední korespondenci i jiné zajímavosti. "Asi nejvýznamnější je pozůstalost po režiséru Martinu Fričovi a jeho dceři Martě, cenná jsou také alba a písemnosti komika Václava Trégla i všechno, co mi věnovala herečka Hana Vítová. Z pozůstalosti Julia Lébla jsem získal neznámé výstřižky a fotografie z Divadla Vlasty Buriana. Se sběratelem a majitelem soukromého filmového muzea Milanem Wolfem jsme se dokonce domluvili na společné knize, jež přinese nová svědectví o životě Lídy Baarové včetně dosud nezveřejněných dopisů, které dostávala od Adiny Mandlové z exilu," jmenuje Suchý útržky příběhů slavných, jež dává dohromady.
Knižně vyjdou postupně v nakladatelství Petra Kovaříka Modrý stůl. Mají dosud jen prozatímní názvy – Dracula od Hany Vítové, Život a smrt režiséra Maca Friče, Lída Baarová, jak ji neznáte či Tajemství filmových hvězd II. Ale Suchý už věří, že kromě ctitelů legend v nich najdou dosud netušené zajímavosti i filmoví badatelé.
