ODPOVĚĎ:
Musel byste se vrátit 3000 let dozadu, abyste viděl, že Palestinci (Filištínci) pokračují ve sporu, který už kdysi začal o Zemi na břehu Středozemního moře, zvané Zaslíbená. Kdo s koho. Neptal bych se, kde jsou kořeny zla, ale kde jsou hranice spravedlnosti, které jednou přestupuje jedna strana a podruhé ta druhá. Tragedie je, že ani jedna strana nevidí, kam by ustoupila. Kompromis se zdá vyloučen. Tudíž: buď vyhraje jedna strana za cenu porážky té druhé, anebo nevyhraje žádná a vzájemně se vykrvácí. Moje osobní zkušenost sahá do roku 1942, kdy jsem překročil bránu prvního koncentračního tábora, kterou šest milionů Židů a šest milionů nežidů už nikdy neopustilo z té druhé strany. Viděl jsem vyhubení svých lidí, v Osvětimi, deset tisíc lidí za den a deset tisíc lidí za noc. Každý den, každou noc, roky. Až do úplné porážky nacistického Německa (nemluvě o těch, kteří umírali po válce a umírají po dnes). Nechtěl bych vidět další masakr svých kamarádů, svých blízkých i vzdálených příbuzných a bojím se, že v případě vítězství Palestinců by k ničemu menšímu nedošlo. V roce 1948 dostali oba národy nabídku usadit se ve své části Palestiny. Arabové ji odmítli. Pět zemí vytáhlo do války proti nové zemičce o 650 tisících lidech u Kalkilie, blízko Tel Avivu, široké 12 kilometrů. Jejich válečným cílem bylo - všechno. Lépe řečeno - všechno nebo nic. Od té doby, přes padesát roků, neustávají snahy Arabů, jejichž údernou pěstí jsou Palestinci, dosáhnout svého původního válečného cíle: vyhubit Židy. Vyhnat je není kam. Židé nemají kam ustoupit. Čili 300 milionů Arabů, v 300x větším území, než má Izrael a vyzbrojených až po zuby ruskými a americkými zbraněmi, kupovanými za nesmírné bohatsví předražené nafty. Pokud by se někdo ptal mě, v tomto století bych nikdy Palestincům stát nedal. Stejně, jako bych nedovolil Hitlerovi odtrhnout Sudety od České země. Samozřejmě to není totéž, ale nebezpečí by bylo totožné. Protože znám proradnost Arabských vládců, se kterou už jednou Jordánsko v roce 67 porušilo smlouvu o neútočení a napadlo Izrael ve chvíli ohrožení syrskou, egyptskou a iráckou armádou, nevěřil bych, že se budoucí nebo možný palestinský stát, lépe řečeno státeček, nespojí s nepřáteli Izraele, nestane se válečným táborem pro syrské, egyptské, irácké a další arabské vojenské jednotky a nestane se univerzální arabskou pěstí, která rozdrtí Izrael, nebo se o to alespoň pokusí. Každá buňka v mém těle mi říká pozor. Vraždy sebevražedných fanatiků, kterých jsme svědky, jsou jenom zmenšeným obrazem cílů arabských zemí ve vztahu k Izraeli: vyhubit. Arabům nevěřím, bez ohledu na to, kdo za nimi stojí, kdysi Británie, pak sovětské Rusko a kdo ví, kdo bude potřebovat jejich naftu v budoucnosti. Kořeny zla, jak se ptáte, tkví v nespravedlnosti se kterou se arabské země dívají na Izrael jako na vetřelce, na cizorodé těleso, které mezi ně nepatří. Ve skutečnosti se arabské státy jako státy narodily v minulém století. Předtím to byly roztroušené arabské kmeny, ještě neměly tušení o podzemním naftovém bohatsví a tak, jako se nyní bratří s naftou, se mohly bratřit jen s pískem. Nevěřte Arabům. Pokud jde o Izrael a Židy a židy, lžou. Můj život je pro ně bezcenný, jako byl pro Hitlera. Díky.
26.6.2002 14:03