ODPOVĚĎ: Dobrý den, vespolek. Odpověď: Ano, ano, ano, a s nadšením. Ano, ano, ano. Ano, ale není to jen něha, je to potěšení a pokorná vděčnost za to, že jsem se dočkal jara, že žiju, že mám pár dobrých kamarádů. Kdyby nebyli lidi mého věku kolem mě nemocní, myslím, že bych mohl říci, že jsem šťastný. 26.6.2002 13:17

ODPOVĚĎ: Dobrý den. Nevím, není-li to neskromné, ale to, o čem píšete, ve mě vyvolávají všechny moje knihy. Ne proto, že by všechny byly tak vynikající, ale proto, že ty nepodařené rukopisy zahodím a nikdy je nikdo neuvidí. Takže čtenáři dostávají jenom to lepší a nejlepší (měřeno mnou, samozřejmě). S tímto úvodem vám s čistým svědomým doporučím nejdříve tři a potom jednu. Jsou to Noc a naděje, Démanty noci a Dita Saxová. Nejbližší skutečnosti je Tma nemá stín. Někteří čtenáři mají rádi Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou. Moje ze všech nejmilejší je knížka, kterou jsem napsal pro svoji dceru Evu, Nemilovaná. Nejlepší kritiky vůbec, za padesát let, jsem dostal v Londýně a v New Yorku minulý měsíc na novelu Krásné zelené oči, která vyjde napřesrok v nakladatelství Andreje a Evy Šťastných, kde také vychází moje polovzpomínková kniha Interview, rozhovor s Františkem Cingerem, který mi klade zajímavé otázky. Jmenuje se 3x18, postřehy a portréty. Když jsem četl dneska v noci korekturu, musím se vám přiznat, že jsem nevěřil, že jsem to napsal. Ale to se autorům stává, že je chvílemi osvítí nějaký ateistický Duch svatý. Podívejte se, kamaráde, pro autora jsou všechny jeho knížky jako jeho děti. Jsou z jeho krve, bylo těžké je přivézt na svět a potom jim už spisovatel může přát trochu úspěchu, stálé zdraví, hodně štěstí a aby se dotkly (opravdu jen dotkly) nesmrtelnosti. Naštěstí o tom už nikdy nebude vědět, protože kvalita literatury se pozná až za sto roků. Mezitím nás mate úspěch, neúspěch, okolnosti a vlivy, které s literaturou nemají co dělat. Vybavuji si skoro všechny příběhy, o kterých jsem psal, protože i ty, které jsou vymyšlené, se opírají o skutečnost. Někdy se mi stává, že postavy z mých knížek ke mne mluví a říkají mi, co jsem o nich zapřel, nebo co jsem mohl říci lépe, nebo, co jsem vůbec neměl říci. A pak se někteří kritici diví, že moje knížky vycházejí doplněné, že některá verze dříve vydaných prací je kratší nebo delší. Ale věřte mi, že to dělám, abych dosáhl svého stropu, nad který nemohu, ale pod který nesmím. Kromě toho, literatura je demokratická dáma, která nikoho netiskne ve svém náručí, aby se nemohl ohlédnou nebo podívat do strany na všechny předcházející verze. Také děkuji. 26.6.2002 13:32

ODPOVĚĎ: Skvělá je kachna! K pivu se můžete i postit. Vždyť je to tekutý chlepa, jak říkal můj tatínek. 26.6.2002 13:35

ODPOVĚĎ: Posedá mě hrůza nad schopností, co může udělat člověk člověku. Tak jako to může být krásné, to může být i hrozné. Čas na to nemá vliv, zlo můžete odstranit, opravit, zabránit mu, ale nemůžete ho zapomenou. A nemůžete ho vymazat. Co se stalo, lze odpustit, částečně nebo docela, ale nemůže se už odestát. 26.6.2002 13:37

ODPOVĚĎ: Přeji vám také vše dobré, rozdíly v mentalitě jsou stále menší. Dokonce i překážky v jazykovém dorozumění mizí. Češi mluví anglicky a mnozí Američané se začínají dorozumívat česky. Myslím, že v mnoha věcech jsou na tom stejně. Přinejmenším, co se týče budoucnosti. 26.6.2002 13:41

ODPOVĚĎ: Musel byste se vrátit 3000 let dozadu, abyste viděl, že Palestinci (Filištínci) pokračují ve sporu, který už kdysi začal o Zemi na břehu Středozemního moře, zvané Zaslíbená. Kdo s koho. Neptal bych se, kde jsou kořeny zla, ale kde jsou hranice spravedlnosti, které jednou přestupuje jedna strana a podruhé ta druhá. Tragedie je, že ani jedna strana nevidí, kam by ustoupila. Kompromis se zdá vyloučen. Tudíž: buď vyhraje jedna strana za cenu porážky té druhé, anebo nevyhraje žádná a vzájemně se vykrvácí. Moje osobní zkušenost sahá do roku 1942, kdy jsem překročil bránu prvního koncentračního tábora, kterou šest milionů Židů a šest milionů nežidů už nikdy neopustilo z té druhé strany. Viděl jsem vyhubení svých lidí, v Osvětimi, deset tisíc lidí za den a deset tisíc lidí za noc. Každý den, každou noc, roky. Až do úplné porážky nacistického Německa (nemluvě o těch, kteří umírali po válce a umírají po dnes). Nechtěl bych vidět další masakr svých kamarádů, svých blízkých i vzdálených příbuzných a bojím se, že v případě vítězství Palestinců by k ničemu menšímu nedošlo. V roce 1948 dostali oba národy nabídku usadit se ve své části Palestiny. Arabové ji odmítli. Pět zemí vytáhlo do války proti nové zemičce o 650 tisících lidech u Kalkilie, blízko Tel Avivu, široké 12 kilometrů. Jejich válečným cílem bylo - všechno. Lépe řečeno - všechno nebo nic. Od té doby, přes padesát roků, neustávají snahy Arabů, jejichž údernou pěstí jsou Palestinci, dosáhnout svého původního válečného cíle: vyhubit Židy. Vyhnat je není kam. Židé nemají kam ustoupit. Čili 300 milionů Arabů, v 300x větším území, než má Izrael a vyzbrojených až po zuby ruskými a americkými zbraněmi, kupovanými za nesmírné bohatsví předražené nafty. Pokud by se někdo ptal mě, v tomto století bych nikdy Palestincům stát nedal. Stejně, jako bych nedovolil Hitlerovi odtrhnout Sudety od České země. Samozřejmě to není totéž, ale nebezpečí by bylo totožné. Protože znám proradnost Arabských vládců, se kterou už jednou Jordánsko v roce 67 porušilo smlouvu o neútočení a napadlo Izrael ve chvíli ohrožení syrskou, egyptskou a iráckou armádou, nevěřil bych, že se budoucí nebo možný palestinský stát, lépe řečeno státeček, nespojí s nepřáteli Izraele, nestane se válečným táborem pro syrské, egyptské, irácké a další arabské vojenské jednotky a nestane se univerzální arabskou pěstí, která rozdrtí Izrael, nebo se o to alespoň pokusí. Každá buňka v mém těle mi říká pozor. Vraždy sebevražedných fanatiků, kterých jsme svědky, jsou jenom zmenšeným obrazem cílů arabských zemí ve vztahu k Izraeli: vyhubit. Arabům nevěřím, bez ohledu na to, kdo za nimi stojí, kdysi Británie, pak sovětské Rusko a kdo ví, kdo bude potřebovat jejich naftu v budoucnosti. Kořeny zla, jak se ptáte, tkví v nespravedlnosti se kterou se arabské země dívají na Izrael jako na vetřelce, na cizorodé těleso, které mezi ně nepatří. Ve skutečnosti se arabské státy jako státy narodily v minulém století. Předtím to byly roztroušené arabské kmeny, ještě neměly tušení o podzemním naftovém bohatsví a tak, jako se nyní bratří s naftou, se mohly bratřit jen s pískem. Nevěřte Arabům. Pokud jde o Izrael a Židy a židy, lžou. Můj život je pro ně bezcenný, jako byl pro Hitlera. Díky. 26.6.2002 14:03

ODPOVĚĎ: S Otou Pavlem jsem neměl zážitek, nýbrž přátelství, po kterém se mi stýská. Potkávám se v duchu s Otou ve dne i v noci, nebál bych se říci, že na každém kroku. Je se mnou, alespoň v duchu, a přehrávám si a převracím v duchu jednotlivosti, příběhy, slova, výraz, všechno, čím byl Ota Pavel pro mne a pro ty druhé. Myslím, že o něm napíši knížku, v které se vyznám ze svého přátelství, muže k muži, duše k duši (berte to normálně). Ze všech zážitků se vypíšu. (Mezi námi, tu knížku už mám skoro hotovou). 26.6.2002 14:06

ODPOVĚĎ: Milá Jano, rád bych odpověděl na vaši otázku, kdybych to dokázal. Už deset tisíc let se o to snaží pěvci, básníci, kněží, kouzelníci a lidé jako vy a já. Láska nemá definici, tak jako ji nemá spravedlnost. Definici má pouze nespravedlnost a patrně podobně tomu můžeme definovat uvadání lásky, zklamání, selhání, zrady, zbabělost a podvody, ale ne to krásné. Láska je asi i štěstí, to božské, čeho se může člověk dotknout, i to nesmrtelné, co je bohužel zároveň pomíjivé. Myslím, že nic hezčího, než láska mezi mužem a ženou, neexistuje. Všechno, co se narodí z lásky, je krásné, počínaje dětmi a konče stářím. Možná, že lze prožít i lásku i bez tělesnosti, ale s tělesností je to hezčí. Protože tělesnost z lásky znamená dovršení. Dovršení znamená dokonalost. Dokonalost znamená, že už nic nechybí. Věřím na přátelství mezi mužem a ženou, s tělesností i bez tělesnosti. Jsou ženy, které nevyvolávají pokušení (jeptišky, lékařky, učitelky) nebo ženy a muži, které to nezajímá. Ačkoli k nim asi nepatřím, respektuji je. Také já vám děkuji a přeji pevné zdraví. 26.6.2002 14:12

ODPOVĚĎ: Myslím, že máte pravdu. Jsem v rozpacích, když mám v televizi vysvětlit to nejsložitější co nejjednodušeji. A to nejdelší, co nejkratšeji. Měl jsem jen pět minut na něco, co mi tak leží na srdci, že bych k vysvětlení potřeboval pět hodin (viz moje delší odpověď o kořenech zla). Takže mě promiňte, dělal jsem, co jsem mohl, ale moc jsem asi nedokázal. Možná příště. 26.6.2002 14:15

ODPOVĚĎ: Bohoušek Hrabal, jak jsem ho znal, neměl s ženami problém. Miloval svoji Pipsi láskou, která byla dar. Našel ji kdysi v květnové revoluci zkrvavenou šestnáctiletou Hitlerjugend, kterou zbili jen za to, že mluvila německy. Bohoušek Hrabal ji pomohl vstát, ošetřil ji, omyl ji krev, zamiloval se do ní a vzal si ji za ženu. Později, když pracovala naproti hlavní poště v malém bistru, kde prodávala kuřecí polívku a pečená kuřata, dávala mým dětem Pepíčkovi a Evě ty nejlepší kousky a někdy bezplatně. Bohoušek Hrabal byl jeden z lidí, kterým láska propůjčila věrnost a dá se říci, že vzájemná věrnost jim propůjčila lásku. Byl jsem u toho několikrát, kdy se o něj pokoušely krásné ženy. Odradil je líčením předností své Pipsi. Ve svých knížkách Hrabal sex nepopisuje, a pokud musí, s úzkostlivým vkusem. Napsal jsem šedesátistránkový portrét Bohouška Hrabala, jak jsem ho poznal v Americe, když jsme se podobali klukům, kdysi dávno, když se pokoušel jako první Čech pročůrat zezadu Niagárský vodopád. Knížka s názvem 3x18(Postřehy a portréty) vyjde za tři, čtyři týdny v nakladatelství Šťastných s obrázky Bohouška Hrabala. To všechno, na co se ptáte, jsem se pokusil popsat, jak nejlépe umím. 26.6.2002 14:22

ODPOVĚĎ: V Playboyi mně slíbili místo mzdy tři letenky ročně. Nedali mě ani jednu. Utěšuje vás to? Zároveň máme nejlepší redakční radu, jakou si dovedu představit, s Liborem Peškem, Jiřím Menzelem, Květou Fialovou, Jiřím Šetlíkem, Olbramem Zoubkem, Pavlem Zemkem... A věřte mi, že jenom nedostatek času mi brání, abych je nevyjmenoval všechny i s tituly. Francouzská akademie umění a věd nemůže mít lepší složení. Otiskli mi šest povídek, které potom vyšly v mých knížkách a všechny jsem psal tak, abych se za ně nemusel za dvacet let stydět. 26.6.2002 14:25

ODPOVĚĎ: Ahoj kluci. Je to radost se s vámi takto domluvit. Mám pocit, že se na vás koukám, že mi nabízíte ten báječný chléb, který si v kibucu pečete a na který pořád vzpomínám a není nikde k mání. V knížce 3x18, která vyjde za pár týdnů, o vás píšu to nejlepší, protože také vy jste ti nejlepší. Věrku, Evku a Pepíčka rád od vás pozdravím, jistě budou mít radost. A díky. Jinak na vás myslím denně, držím vám palce, a nedejte se. Vím, že víte co a jak líp, než na všech rovnoběžkách a polednicích světa. Milane, pořád, jako tenkrát v kibucu, poslouchám Kubišovou, Neckáře, Vondřáčkovou, Štědrého, Matušku a spol. a vzpomínám si, jak jsi mi chtěl vypnout elektriku, protože už těch písniček za 48 hodin nepřetržitého vyhrávání toho měl až po krk. A Fredy, tebe zdrvím taky, jako starýho kamaráda. Naviděnou na Vánoce. 26.6.2002 14:30

ODPOVĚĎ: Nejraději čtu Hemingwaye, Faulknera, Vančuru, Josefa Konráda, Thomase Manna, radši přestanu, aby to nebyla dlouhá řada. Viděl jsem hezký film Musíme si pomáhat a Všichni moji blízcí a byl jsem nadšen. V Čechách je spousta talentovaných lidí a rodí se tady báječní spisovatelé, báječní filmaři, báječní muzikanti, protože je to báječná země. 26.6.2002 14:31

ODPOVĚĎ: Milá Zdeničko, už jsem se pokusil vysvětlit, že mě ty moje postavy, i když jsem si je částečně nebo docela vymyslel, neustále oslovují, budí mě ze spánku a napovídají mi, co s nimi mám dělat, aby skutečně žily, aby jim čtenář věřil. Proto, dokud žiju, zkouším, doplňuji, vyměňuji, krátím, zkrátka pracuji na tom, o čem si myslím, že by bylo lepší. Mě to také mrzí, že nejsem tak dobrý, abych to trefil z první vody načisto. Někdo by mohl říci, proč nepočkám s otištěním až na tu konečnou verzi? Ale pro mne je to vždycky ta konečná verze v tu chvíli. Na některé knížky ani nešáhnu, na některé jen málo, a na některé ano. Tak to je. Tak se na mne nezlobte, v nejhorším si vemte zase to starší vydání. Nemyslete si, že je to nafoukanost, kdybyste věděla, co je v tom práce, tak byste mě odpustila. 26.6.2002 14:35

ODPOVĚĎ: Milý Martine Hrubčíku, milujeme - dva muži - jednu ženu. Škoda, že je mrtvá. Je zároveň nesmrtelná. 26.6.2002 14:39