Olympic v období alba Dávno

Olympic v období alba Dávno | foto: archiv Olympiku

Byl jsem si jist, že je s Olympikem konec, vzpomíná Petr Janda

  • 30
V sobotu 31. března se už podeváté vrátí kapela Olympic na prkna pražské Malostranské besedy, aby odehrála další koncert "komorního" cyklu Olympic Retro. Tentokrát se bude věnovat albům Dávno z roku 1994 a Brejle z roku 1997.

V období před vznikem alba Dávno to s Olympikem vypadalo neslavně a asi nebylo jasné, jestli se ještě někdy vrátí na pódia. Předpokládal jste, že se vám ještě podaří "nahodit řemen"?
Po posledním koncertě jsem si byl jist, že je konec. Ani jsem nebyl nijak dojatý. V té době jsem o "nahození řemenu" nijak neuvažoval. Po roce už to bylo jiné.

Jaký byl hlavní impuls k tomu, že jste se opět sešli ve studiu a nahráli Dávno?
Měl jsem napsané album a mohl jsem vlastně udělat první sólovku, která by vypadala podobně, ale já potřebuji partu. Nejsem sólista a navíc v kapele jsou vždycky nějaké citové vazby. Tak jsem zvedl telefon a všichni spontánně řekli ano. Tak jsme se do toho pustili.

U nahrávání asistovali všichni přeživší členové "první klasické sestavy" Olympiku, tedy kromě vás i pánové Chrastina, Klein a Pacák. Jaký byl důvod jejich pozvání ke spolupráci?
Filozofie desky byla jasná. Udělat album současné, ale s duchem Olympiku ze šedesátých let.

Olympic v období alba Brejle

Jedna písnička se na albu objevila se dvěma texty: Jen se tak toulám Pavla Chrastiny a Jak se tak loudám Miroslava Černého. Kterou verzi budete hrát v Malostranské besedě?
Ano, je to neobvyklé, ale mně se podařilo nechat stejnou píseň otextovat dvěma textaři. Nejsem až tak systematický a prostě se mi to v tom bordýlku stalo. V momentě, kdy jsem obdržel oba texty, mimochodem byly dost podobné, jsem se mírně orosil. Bylo mi trapné jeden z těch textů vyhodit, a tak jsem rozhodl, že tam budou obě varianty. Budeme hrát tu s textem Mirka Černého, ostatně ten jsme hráli vždy.

Dávno bylo prvním řadovým albem Olympiku, které jste vydal na vlastní značce Best I.A. Stal jste se tak vlastně průkopníkem tohoto dnes poměrně běžného trendu. Nebál jste se vstoupit na tohle dosud "neorané pole"? Přineslo to kromě zřejmých výhod i nějaké nevýhody?
Jistě to byla sázka do loterie, navíc Supraphon se k nám choval vždycky skvěle a nebyly v tom žádné osobní důvody. Prostě chuť zkusit to jinak. Spíše to mělo nevýhody, zvlášť proto, že jsme neměli distribuci. Asi bychom toho prodali mnohem víc. Takhle to skončilo na nějakých čtyřiceti tisících.

Olympic s manažerkou Dagmar Durecovou a kmotrem Lou Fanánkem Hagenem křtí album Brejle.

Ve druhé polovině 90. let začalo Olympiku vycházet jedno vzpomínkové album za druhým. Nemáte pocit, že se v té záplavě trochu utopilo v roce 1997 další řadové album Brejle?
Jistě je na tom něco pravdy. Do Brejlí se nám moc nechtělo, přitom je to asi naše nejtvrdší deska, která má mezi fanoušky výbornou pověst. Výběry vycházely bez naší vůle, vydavatelé vydávali, co měli v archivech, o čem byli přesvědčeni, že se toho hodně prodá, a když měli smlouvy s interprety.

Kterou písničku z každého z těchto dvou alb máte vy osobně nejraději?
Květinový dítě z Dávna a Giordana Bruna z Brejlí.

A je některá, kterou naopak rád nemáte a přesto ji zahrát musíte, protože bez ní by to nebylo ono?
Ani ne. V každé něco najdu, co se mi líbí. Ani u ostatních jsem nevypozoroval, že by některou píseň nesnášeli.

Vzpomínáte si na nějakou historku, kterou máte s těmihle alby spojenu?
Pavel Chrastina napsal asi svůj nejkrásnější a nejdojemnější text Jednou. Když si přišel hotovou píseň poslechnout, dojalo ho to k slzám.