Choreografie Decathlon se skládá z vašich starších kusů. Proč jste nezvolil nějakou novinku?
Neuvažuji v termínech starý či nový. Všechno, co právě dělám, považuji za čerstvé. Žádná z mých prací pro mě nekončí premiérou, ale je to neustále se přetvářející proces, který se vztahuje k minulosti i budoucnosti. Je to stejné jako s lidmi, také nežijeme jen přítomností. Decathlon je večer sestavený z deseti různých choreografií, které jsem "rekonstruoval" a poskládal dohromady, takže vytvářejí nové souvislosti.
V Praze vystoupíte v obří Sazka Areně, byť upravené pro dva tisíce diváků. Je tanec do tak obrovských prostor vůbec vhodný?
Počet diváků není podle mne rozhodující, protože se snažím vytvořit niterný vztah s každým jedincem, který sedí v publiku.
Nebojíte se právě ztráty kontaktu?
Ne, protože vzdálenost není špatná věc - nabízí zajímavé úhly pohledu. Spíš to záleží na schopnosti publika dívat se a cítit a také na tanečnících, zda dovedou individuální a intimní vztah s publikem navázat.
Začal jste s tancem poměrně pozdě, ve 22 letech. Pocítil jste někdy nevýhody toho, že netančíte od dětství?
IZRAELŠTÍ TANEČNÍCI
V SAZKA ARENĚ
Izraelská taneční skupina Batsheva Ensemble se představí dnes a zítra večer v pražské Sazka Areně. Stane se vrcholem festivalu Tanec Praha. Skupina juniorských tanečníků Batshevy vystupovala poprvé v Česku ve Státní Opeře v Praze před pěti lety. Nyní se vrací s novým vizuálním imaginativním představením, vytvořeným pro velký prostor Sazka Areny, která se na dva večery promění v největší divadlo v České republice pro více než dva tisíce diváků. "Jeviště je koncipováno tak, aby každý divák dobře viděl," vysvětluje ředitelka Tance Praha Yvona Kreuzmannová.
Naopak si myslím, že to bylo štěstí. Když mi bylo dvaadvacet, začal jsem s profesionálním tréninkem, ale pohybem, hudbou nebo literaturou jsem se zabýval odjakživa. To, že jsem si vyzkoušel celou řadu umění, mi hodně v tanci pomohlo.
Vyrůstal jste v umělecké rodině a pokoušel různé múzy. Co rozhodlo, že tanec nakonec zvítězil?
Vždycky jsem věděl, že budu tančit. Žádnou z těch dalších aktivit jsem nebral tak vážně, některé jsem zkoušel. Tanec byl pro mě vždycky nezbytnost. Tančím každý den - nemyslím tím vystupování nebo přípravu choreografií, ale tanec sám o sobě.
Hodláte být jako japonští umělci, kteří tančí i ve vysokém věku?
Myslím, že ano. Můj taneční jazyk, který jsem objevil, se totiž stále vyvíjí.
Co je nejdůležitějším poselství vašeho pohybového jazyka?
Každý by měl tančit, ne jen profesionálové. Otevřel jsem v Tel Avivu studio pro netanečníky a moc se z těchto setkání učím.
Váš pohled na tanec a pohyb vůbec se prý změnil poté, co jste byl vážně zraněn.
Ano. Hodně jsem se během rekonvalescence naučil, například jisté hospodárnosti. Objevil jsem i své limity a slabosti, což je také docela důležité.
