"Podstatné není jen chování kriminálníků, ale i veřejnosti. Třeba v případě krásné Hildegardy: byla těhotná, nechala zavraždit svého manžela, zvedla se proti ní vlna odporu. Pak dostala právníka, který její příběh náležitě podal, a ti samí lidé, kteří pro ni žádali trest smrti, plakali a nabízeli, že její dítě vychovají, než ji pustí z vězení," říká Prošková.
Napsala i případ Otýlie Vranské, jejíž tělo našli rozřezané v kufrech na nádraží a nikdy se nezjistilo, kdo ji zabil. Nebo případ Vraždícího domu: v roce 1928 se kvůli daňové reformě spěchalo s dostavbou obchodního domu v Praze Na Poříčí, stavební firma šidila materiál. Pod troskami zřícené budovy zemřelo šestačtyřicet mužů, dvanáct z nich bylo z trsu jihočeských vesnic kolem Kaplice. Zůstalo tam jedenáct vdov a pětadvacet sirotků. "To jsem brečela do klávesnice," přiznává autorka.
Zmapovala příběh české Kanaďanky Karly Homolky, která, přestože má na svědomí životy mnoha mladých žen, jež "dodávala" bestiálnímu manželovi, žije na svobodě. "Několik měsíců jsem se probírala policejními archivy, mluvila s vyšetřovateli. Před nimi smekám. Došlo mi, že tahle práce má k seriálové romantice daleko. A že po činech kriminálníků zůstávají nezhojitelné jizvy," uzavírá Prošková.
