RECENZE Očima fotografky: Mináčová po své filmové zpovědi z Osvětimi konečně klidně spí

Slavný básník si nad otcovým hrobem záměrně uvědomoval všechny pocity, aby je mohl popsat. Něco podobného udělal Matej Mináč: ve filmu Očima fotografky nutil svou matku vzpomínat, nač nechtěla. A dobře udělal.

Jednak režisérova maminka, již od dětských zážitků z Osvětimi trápily zlé sny, prý po své zpovědi v 84 letech konečně klidně spí, jednak jako terapie působí film i na diváka. Dokument s hranými prvky, který včerejší premiérou vešel do kin, má totiž vedle nosného skutečného příběhu i léčivý humor.

Zuzana Mináčová je živel, zazní tu od přátel. Ale ukáže to sama, zejména když se synovi vzpírá – Já to dělat nebudu, nechci, končím, nikam nejedu, na to jsem se snažila zapomenout. Nakonec, což je jasný režijní trik, lágr dočasně přeskočí, aby si snímek držel tajemství až k závěrečné pointě, a vypráví svůj příběh od předválečné idyly k současné práci na karlovarském festivalu.

Mináč si pomáhá záběry ze snímku Všichni moji blízcí, jehož ústřední postavy modeloval právě podle matčiny rodiny, a inscenovanými pasážemi, v nichž dospívající Mináčovou ztělesnila Julie Ondráčková a jejího nápadníka Zdeněk Piškula. Jakkoli dětská láska dojímá, natož ve finále přes ostnatý drát, obě hrané romantizující linie místy zbytečně ubírají prostor podstatě, tedy zralé fotografce se smyslem pro výmluvný detail a pro humor.

Očima fotografky

65 %

Česko / Slovensko, 2015, 81 min

režie: Matej Mináč

hrají: Matej Mináč, Zdeněk Piškula, Julie Ondráčková, Lukáš Král, Stanislav Lehký, Johana Nováčková

Kinobox: 73 %

IMDb: 8.7

Jak její rod zbohatl díky zbojníku Jánošíkovi, kterak jí Oldřich Nový po politickém školení dal ušít kostýmek nebo čím ji okouzlil budoucí manžel, když se na povinné brigádě 50. let potkali s motykou v ruce, to jsou skvostné soukromé historky s dotykem velkých dějin, líčené vždy s nadhledem. Stejně jako pokus o emigraci či finty, jež si vymýšlela na StB. A v neposlední řadě vypovídá tichá krása jejích fotografií.

Trochu přebujelá, byť zábavná a divácky atraktivní je kapitola festivalových setkání s hvězdami. Až pak se film vrátí do lágru, kde třináctiletá dívka přežila jen díky svému chlapci – na rozdíl od něho. Hraná rekonstrukce příliš prodlužuje rozbolavělost, již s rázností utíná sama Mináčová: „A dost, konec.“