Och, běžím honit duchy na Petrkov

Kdo chodí tmami, kniha rozhovorů Aleše Palána s Danielem a Jiřím Reynkovými, syny básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové, zahrnuje množství nepublikovaných dokumentů a snímků. Odpovědi obou bratří přinášejí důležité informace. Přesto svazek jako celek vyvolává rozpaky.

Více než 40 let po smrti Suzanne Renaudové (1889-1964) a 33 let po skonu Bohuslava Reynka (1892-1971) se kolem domu v Petrkově, ve kterém se Reynek narodil a v němž jeho žena, odloučená od francouzské vlasti, téměř po čtyřicet let žila, postupně vytvořil určitý kult. Zvědavce přitahuje historie nelehkého soužití dvou rozdílných povah a odlišných básnických temperamentů, jehož tíži znásobily válečné útrapy a poválečná izolace.

Oni zvědavci by se rádi prohrabovali "hnojem lilií", o němž kdysi v jiných souvislostech hovořil francouzský spisovatel Villiers de l'Isle d'Adam, neboť chovají naději, že důkladnou analýzou toho "hnoje" se dopátrají něčeho zásadně nového. Aby nedošlo k nedorozumění: hnojem je zde nepejorativně a neutrálně chápána spletitá složitost konkrétních životů, z nichž vyrůstá dílo.

Imitace a iluze
Podobných dvojic, poznamenaných vlastní osudovou volbou a ocitnuvších se v lisu kruté doby, bylo jistě více, aniž kdy napsaly jedinou řádku. A hledat klíč k poezii jinde než v ní samé znamená svůdné nebezpečí, že budeme při vzniku básně přikládat druhotným, ne-li druhořadým příčinám větší než jejich skutečný význam. Netvrdím, že je třeba je eliminovat nebo se tvářit, jako by nebyly, avšak nesmí se ztrácet ze zřetele určitá hierarchie a nezaměnitelnost kvalit života a umění.

V souvislosti se životem a dílem Bohuslava Reynka se také v posledních patnácti dvaceti letech objevila řada pokusů o imitatio, které nepoměrně častěji vyznívá jako vnější "imitace" života než analogické následování díla. Proč tomu tak je? Právě proto, že se imitátoři neúměrně vložili do nápodoby druhotných věcí.

Na petrkovský dům na Vysočině se za Reynkova života, stejně jako na dům na skále z evangelního podobenství, "obořovaly" různé vichry a přívaly zdivočelých dějin - a on v nich obstál. V dnešní době se na něj "obořují" novináři s básnickou ambicí a žádají po něm, aby jim vydal své tajemství. Chtěl jsem "dát zaznít petrkovskému hlasu, který dosud mlčel", prohlašuje dosti sebevědomě Aleš Palán (1965), jemuž před třemi lety vyšly v knize Člověk musí hořeti, kterou napsal spolu s Janem Paulasem, rozhovory se želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským.

Palán patrně podlehl iluzi, že stačí někam přijít, strčit postiženým pod nos mikrofon a rámcově se držet chronologie: Tak povídejte, ono se to snad vyvrbí, hlas tak nějak zazní.

Intermezzo o kouzlu
Což o to, dům Reynkových v Petrkově má skutečně duši, jeho duše má hlas a jeho vnitřek si uchovává své neopakovatelné kouzlo. Divadelní režisér Jan Nebeský vytvořil před několika roky divadelní performanci s názvem Pečení. Jde o záznam jednoho odpoledne stráveného v přítomnosti bratří Reynkových v Petrkově přenesený na divadelní scénu.

Shodou okolností vpadla při záznamu do domu zcela neplánovaně mladá novinářka, která dostala za úkol udělat rozhovor do novin a o básníkovi toho příliš nevěděla. Zpočátku kladla - eufemisticky řečeno - hodně naivní otázky, ale prostředí si ji podmanilo do té míry, že nakonec seděla a mlčela, popíjejíc s ostatními víno.

V představení čtou slova Daniela Reynka a Jiřího Reynka zčásti herci, místy jejich hlas slyšíme ze záznamu. Novinářku hraje rovněž herečka a nechce se věřit, že její part napsal "sám život". V závěru se obecenstvo může podělit o koláč podle petrkovského receptu, který se peče během představení a jehož vůně dotváří důvěrnou atmosféru.

Nedokončená stavba
Bratři Daniel (1928) a Jiří (1929) Reynkovi představují stejně jako jejich rodiče dva odlišné temperamenty, a i když oba mají od každého z nich něco, je Daniel více po matce, zatímco Jiří se stále víc podobá otci. Oba rozumějí hudbě a poezii, "na vlastní vrub", jak říká Vladimír Holan, Daniel je vnímavý fotograf, Jiří vynikající překladatel. Představují dvě odlišné roviny svědectví: Jiří ovládá umění být ve světě a nebýt z tohoto světa, Danielovi je vlastní být více při zemi. Oba také charakterizuje velice jemný humor a vytříbený smysl i pro méně jemné humorné polohy našeho světa.

V Palánově knize odpovídají vždy neotřele a s invencí, přestože pokládané otázky jsou často banální. Nepříjemně bije do očí i protiklad mezi tazatelovým novinářským žargonem s jeho nemístnou familiárností a přirozeným, nehledaným jazykem obou dotazovaných. Relativně lépe vyznívají pasáže týkající se reálií z dětství či ze současnosti; přechází-li Palán občas k teoretickým problémům, odhaluje svou nepřipravenost. Místy bychom také čekali tázání radikálnější, rozvíjející se dále vnitřní logikou věcí, jenže jsme svědky frázovitého šlapání vody.

"Když jsem text redigoval, připadalo mi, jako bych nahlížel do scénáře divadelní hry, ve které chybí už jen scénické poznámky," říká Aleš Palán v rozhovoru v Katolickém týdeníku ze září 2004. O redakci textu nejspíš nemá příliš velké ponětí, protože jeho kniha připomíná rozestavěný dům z poloviny zakrytý lešením. A malá návěští na okrajích tiskových stránek působí vesměs rušivě, pokud nejsou přímo zavádějící.

Kdo chodí tmami: Daniel Reynek - Jiří Reynek
Rozhovor Aleše Palána. Předmluva Jaroslav Med, jmenný rejstřík sestavil Bohdan Chlíbec. Praha, Torst 2004. 316 stran, náklad a cena neuvedeny, doporučená cena 468 korun.