Igelitový pytlík šustí o zapnutý mikrofon, výsledný lomoz doplňují rány kladivem o policejní zátarasy a bubnování do kartonových krabic. V popředí pěje neznámý muž úryvek ze Smetanova Dalibora.
V Divadle Archa vrcholí přípravy novinky s hudbou Jana Buriana Obyčejní lidé, kterou zde chystá tým okolo čínsko-české režisérské dvojice Wen Hui – Jana Svobodová. Společný projekt pražské scény a Living Dance Studia z Pekingu kombinující principy dokumentárního divadla a tance má premiéru 22. ledna.
Vypráví o obyčejných lidech, kterých se nějak dotkla nesvoboda. Obyčejní lidé jsou zároveň po divadelní stránce zajímavým střetem mezi dvěma kulturami. „Jde tu hlavně o myšlenku. Není to klasické drama, kdy máte text, který pak odehrajete,“ přibližuje Svobodová, která s tanečnicí a choreografkou Wen Hui spolupracovala už v minulosti.
Diváci v rámci představení poznají životní příběhy, které totalita nějak poznamenala. „Číně se nyní velice daří po ekonomické stránce, ale mladí lidé se v tom všem nějak ztrácejí. Vůbec netuší, co se v naší zemi dělo, neznají třeba kulturní revoluci,“ vysvětluje Wen Hui.
Vedle čínského hudebníka Taka, který se na elektrickou kytaru naučil hrát podle YouTube ještě předtím, než server v zemi zakázali, se objeví třeba Vladimír Tůma. Třiasemdesátiletý Čech zde vypráví příběh z mládí, kdy spolu s vrstevníky chodili tančit tehdy zakázaný „kapitalistický“ rokenrol.
„V šedesátých letech se tanci říkalo holanďan. Takový rychlejší a tvrdší jive. Měli jsme skupinu, která se to naučila. Jakmile nás objevili, tak nás pořadatelé vyháněli, pak na nás zavolali policajty. Na Gottovu skladbu Angelina se třeba nesmělo tancovat vůbec,“ vzpomíná na šedesátá léta Tůma, který v Obyčejných lidech jako bývalý statista Národního divadla zároveň pěje zmíněný operní úryvek a učí čínské performerky svého holanďana.
„My jsme tu cenzuru měli, v Číně ji mají stále. Po sedmadvaceti letech se s ní musím znovu vyrovnávat,“ popisuje Svobodová. Stále totiž není jasné, zda se novinka po premiéře v Praze, Brně a Drážďanech dočká i čínského uvedení. „Doufáme, že to půjde. Budeme to zkoušet,“ říká Wen Hui. „U nás vše funguje úplně jinak. Na představení musíte mít povolení. Pokud však nebudeme prodávat lístky, nikdo se o to snad starat nebude,“ vysvětluje čínská umělkyně.
„Nevíme, jestli umění dokáže něco změnit. Ale každý obyčejný člověk může pro společnost něco udělat. Neměníme svět, ale chceme oslovit jedince,“ shodují se obě autorky.
