Lucerna se v úterý 24. února změnila v jakési "veselé ghetto", kde zcela mimo čas a prostor platily úplně jiné zákony, než jaké už dávno nastolil současný showbyznys. Zatímco dnes jsou nejviditelnějšími postavami hudební scény zpěváci a zpěvačky a jména dalších členů kapel mnohdy neznají ani jejich největší fanoušci, v Lucerně naopak instrumentalisté sklízeli největší aplaus. A to mnohdy za "nemoderní" dlouhá sóla. Dvě z vystupujících kapel navíc hrály výhradně instrumentální skladby.
Večer nicméně zahájily brněnské Synkopy 61, které jediné byly v rozporu s výše zmíněným laděním akce. Nemohlo tomu být jinak - jejich předobrazem byli američtí Beach Boys (z jejichž repertoáru ostatně vybrali závěrečné kousky Sloop John B. a Barbara Ann), a jejich hudba je tudíž postavená na vokálech.
Jeden z nejočekávanějších okamžiků večera nastal poměrně brzo. Prúdy se zpěvákem Pavolem Hammelem v Praze nejsou příliš častými hosty a v sestavě s Mariánem Vargou už vůbec ne. Legendární varhaník se přidal až ke konci setu, a protože skupina špatně odhadla délku svého vystoupení, místo čtyř písní s mohutně aplaudovaným Vargou zazněly pouze dvě - nicméně ty nejdůležitější: Zvoňte zvonky a Smutná ranná električka.
Michal Prokop se svým Framusem Five jen potvrdil, že jeho návrat na scénu byl oprávněný. Zpěvák ani kapela rozhodně nepůsobí dojmem "nepatřičnosti", při němž posluchač musí usilovně přivírat obě oči a pokoušet se představit si, "jaké to asi bývávalo". Výborné je to totiž pořád a zvláště Andrštova sóla dostávala nejen celou Lucernu, ale i samotného Prokopa do zběsilého varu.
Ve čtvrtém bloku se na pódium vrátila část Prúdů, tentokrát se však přelila do sestavy artrockové kapely kytaristy Fera Grigláka Fermáta. Dlouhé "dobové" instrumentální pasáže, které by na jiné akci asi vzbudily pochybnosti, ovšem padly u poučeného publika na úrodnou půdu.
Radim Hladík je mimořádný zjev české scény nejen jako kytarista a skladatel, ale také jako odvážný muž. Jako první ze své generace si před několika lety postavil kapelu z muzikantů, kterým by mohl být bezmála dědečkem, teď v Lucerně navíc přišel - on, výsostný elektrický rockový kytarista! - s nápadem zahrát akusticky. Úpravy některých skladeb byly skutečně podivuhodné - a obdivuhodné.
Finále večera nemohlo být jiné: král večera Marián Varga se opět "přikomíhal" ke svým starým hammondkám i modernímu syntezátoru a v doprovodu starých pardů - kytaristy Fera Grigláka, baskytaristy Fedora Freša (kteří ten večer coby členové všech zúčastněných slovenských kapel "inkasovali trojitý honorář") a světem protřelého mladého bubeníka Martina Valihory (jinak spoluhráče fantastické japonské jazzové pianistky Hiromi Uehary) - dojal pamětnické publikum. A těm mladším možná připomněl dávno zapomenutou dobu, kdy - slovy kytaristy Andreje Šebana - "bol bigbeat čistý ako dieťa".
