Šedesát ročníků Pražského jara, to je nejen přes tři tisíce koncertů, několik stovek divadelních představení a řada velkých hvězd, ale i kus historie, politiky a ideologie, jež naším největším hudebním festivalem v minulosti prolínala.
Kniha, kterou s kolektivem spolupracovníků připravil dramaturg Pražského jara Antonín Matzner, v podstatě sestává ze dvou částí. První je rozdělena na několik tematických kapitol, v nichž se různí autoři ohlížejí za účinkováním orchestrů a dirigentů, houslistů, klavíristů, pěvců, souborů provozujících starou hudbu, ale třeba i za uváděním operních a baletních produkcí.
Druhá část je jakousi kronikou. Počínaje prvním festivalovým ročníkem – v roce 1946 – sleduje rok po roce festivalové události, přináší podrobný přehled všech koncertů až do roku 2005, ale nevyhýbá se ani různým zajímavostem, ba ani pikanteriím. "Chtěli jsme, aby kniha nejen přinesla výčet faktů, ale aby byla i přitažlivým čtením," zdůrazňuje Matzner, který na konečné podobě knihy pracoval osm měsíců.
Ideologie i láska
Bizarní jsou zvláště některé výjevy z festivalové historie poznamenané budovatelským nadšením. Tak třeba finále roku 1951 obstarala ruská folklorní skupina Sestry Fjodorovovy. V Praze v tomto roce také hostovala početná delegace čínských umělců. Velký ohlas prý vyvolala árie z opery o sedmnáctileté Číňance Liu, která po vzoru komsomolců bojovala proti Čankajškovým banditům.
Byly však i lyričtější chvíle. Tak třeba roku 1955 se na festivalu seznámil ruský violoncellista Mstislav Rostropovič se svou budoucí ženou, pěvkyní Galinou Višněvskou. Rostropovič už dříve zvítězil v soutěži Pražského jara a pak se do Prahy dále vracel. Višněvská v tom roce v cizině vystupovala poprvé. Měla už za sebou dvě manželství a smrt dítěte.
"Když si jí poprvé všiml v pražském hotelu Alcron, kde byli ubytováni sovětští hosté festivalu, byl uhrančivým zjevem oválné tváře s výraznými rty, lemované smolnými kadeřemi, na první pohled fascinován. U společného stolu až nešetrně odstrčil jejího klavírního doprovazeče a okamžitě se snažil upoutat její pozornost bez toho, že by ji někdy slyšel zazpívat jedinou notu," zaznamenává Kronika roku 1955. Čtyři dny po návratu z Prahy se Rostropovič s Višněvskou oženil. Dvojice později emigrovala na Západ a slavný cellista se do Prahy vrátil až po roce 1990.
DVD jako bonus
Jisté uvolnění, která zavládlo v šedesátých letech, se projevilo i na větším počtu pozvaných západních umělců. Když poprvé přijel legendární dirigent Herbert von Karajan, bylo to nejen hudební zjevení.
"V době, kdy cosi jako hvězdný kult v našich domácích poměrech jenom vzdáleně provázelo nedostupné zjevy stříbrného plátna formátu Brigitte Bardotové, znamenal Karajanův příjezd událost prvořadého významu, kterou světoznámý dirigent podpořil také vnějšími atributy svého vystupování. Nikdy předtím, ale ani potom, nemuseli pořadatelé řešit tak delikátní úkol, jako např. sehnat z nejvyšších míst povolení k přistání Karajanova soukromého a jím rovněž osobně pilotovaného letadla na starém letišti v Ruzyni," vzpomíná Matzner v jedné kapitole.
Těmito i mnoha dalšími fakty napěchovaná publikace sice nemá na konci jmenný rejstřík, ten je však obsažen v přiloženém DVD. Lze si na něm přehrát i Smetanovu Mou vlast, a to šestkrát jinak: každá ze symfonických básní je totiž zachycena v podání jiného dirigenta.
