Krause je najednou všude plno. Přitom rozhovory prý poskytuje strašně nerad: "S chutí bych vás poslal k čertu. A focení na obálky? Nic horšího neznám! Ovšem jako člověk kritizující ty politiky, kteří se nechtějí s médii bavit, a jako ten, kdo sám před veřejnost leze, nemůžu před novináři uhejbat, připadal bych si jako blázen. Ale jednoho dne s publicitou praštím, beru to jako dočasnou řeholi," tvrdí sedmačtyřicetiletý Jan Kraus.
Nejsem bavič sobotního večera
V únoru se v České televizi vysílal teprve podruhé, ale zatím naposledy váš satirický měsíčník O. K. - Občan Kraus. Pořad jste stáhl, neboť jste nebyl spokojen s vysílacím časem: se sobotou od dvaceti hodin na prvním programu. Argumentoval jste, že to není čas pro vás, pro vaši poetiku, že byste raději všední den a o něco později. Vás nelákalo pokusit se nalomit zavedená vysílací schémata a svůj trochu drsnější humor prosadit právě v sobotu večer?
Dvakrát jsem to přece zkusil! A to právě proto, abych si už nikdy nevyčítal, že jsem zbabělec, který do všeho rejpe, ale když se naskytne šance nabourat navyklý pořádky, tak do toho nejde. Ale narazil jsem na problém známej už z divadla, když uděláte změnu programu. Klidně místo původního titulu lidem můžete nabídnout i lepší představení, beztak to bude katastrofa, to každej herec zná. Po chvilce cítíte, že jste publiku protivnej, protože na vás nebylo připravený.
Divadlo je ale přece místo, které si člověk sám vybere, kam se vypraví, lístky si koupí. Veřejnoprávní televize je úplně jiný způsob produkce.
To máte pravdu, nicméně sobota je zažitej čas. Ať si ho na Kavčích horách mění, chtějí-li, ale ne se mnou - o nějakou proměnu se budou muset pokoušet jemněji a pozvolněji. Víte, já si myslím, že i když je Česká televize veřejnoprávní, nemůže si dovolit lámat svoje publikum experimenty. To by tvrdě zaplatila sledovaností, v důsledku toho penězi za reklamy a v krajním případě i existencí. V tom mi přišel Občan Kraus v sobotu večer zbytečně riskantní. Nejsem odborník na skladu televizních programů, ale než tam dát Krause, to bych v sobotu večer radši pustil českej film.
Avšak tím, že se necháváte fotit na obálky časopisů, dáváte interview, působil jste na komerční Primě, tím vším si vytváříte určitou popularitu a její součástí jednoho může být právě ta sobota večer na ČT 1. Mám dojem, jako byste před tímhle důsledkem své popularity uhnul, odmítal jej brát na vědomí.
Tak já vám to řeknu jinak. Kdo se v sobotu od osmi večer dívá na televizi? Především starší lidi a rodiče s dětma. A jestli já mám nějakou ambici a v sobě nějakou ješitnost, tak tu, že chci, ať si mě lidi v programu najdou a ať je mezi nimi co nejvíc mladých. A že by se někdo z nich díval na televizi v sobotu od osmi večer? To snad leda náhodou. Zkrátka, nasadit mě do sobotního hlavního času mi přijde jako lehký násilí na publiku, jako když lidi kropíte. Tohle vědomí mi nikdo z hlavy nevytluče. Já si sobotní masu diváků těžko představuju, natož abych s ní něco sdílel. Moje intuice mi tu nepatřičnost napovídala tak silně, že v únoru jsem měl pocit, že mi vysílání magazínu žere mozek. Přišlo mi to odporný, jako kdybych se k někomu vnucoval na návštěvu.
Ukázal tedy pořad O. K. - Občan Kraus meze vaší popularity a použitelnosti v televizích?
Jistě, ty meze jsou širší, než jsem si já kdysi myslel, ale jsou taky daleko užší, než si někdo myslí. Kdysi jsem se domníval, že můj humor a vůbec přístup je pro televizi jako médium nepoužitelnej, ale pak se zjistilo, že to může být docela zajímavý zpestření. Ovšem ne pro úplně nejširší publikum. Dneska mě víc zajímá jiná otázka, na niž ale neznám odpověď: Proč ani jedenáct let po pádu komunismu tady neexistuje klasická night show? Ani jedna z televizí se o to nepokusila a nepokouší. Ale ještě vám k tomu Občanovi něco povím. Objevily se řeči, že se na Kavčích horách deru o tři pořady - o tenhle magazín, o pořad Ze života zvířat, kde sledujeme příběhy z veterinární ordinace a taky se podílím na publicistickém Přesčasu. A těsně předtím, než jsem na obrazovky ČT takhle vpadnul, seběhly se události kolem Český televize, v nichž jsem taky figuroval. Nominovaly mě profesní organizace a stál jsem na protihodačovský straně. Najednou to mohlo vyznít tak, že jsem lítal po Václaváku a angažoval se hlavně proto, abych za pár dnů měl sobotní večer na ČT 1. Ale já nechci, aby někdo získal dojem, že jsem si pořad vyválčil na náměstí - to je pod mojí důstojnost, za takovýho chudáka se nepovažuju. Takže moje stažení Občana Krause bylo i trochu gesto a jsem rád, že jsem ho udělal.
Na Langra mám spadeno
Jak se dneska, se zhruba stodenním odstupem, na vánoční události kolem ČT vlastně díváte?
Nemám žádný výčitky z toho, že jsem do nich namočil. Jiná věc ovšem je, že situace Český televize není vůbec jednoduchá a vánoční spor ji nevyřešil tak, že teď už se kráčí ke světlým zítřkům. Kavčí hory dostaly v posledních třech letech strašně zabrat působením ředitelů Puchalského a Chmelíčka, protože oni tu televizi čím dál víc nakláněli do neznáma. Ale k tomu musíme připočítat i stav komerčních stanic: jedna je ve vyšetřování a není moc jasný, kdo drží její licenci, v druhý má ředitel obstavenej majetek a třetí, TV 3, je tak malá, že není plnohodnotná. Problémem tedy nezůstává pouze ČT, ale televize jako celek a vůbec kvalita médií v týhle zemi.
Myslíte si, že politici si teď už dávají větší pozor, aby se nepletli do věcí České televize tak očividně, jako v minulých letech?
Povedla se jedna pěkná věc. Když se to po Hodačově jmenování rozjelo, politici se divili, co jako třeštíme, že oni přece o Českou televizi nestojí. Od tý doby svým jednáním plnohodnotně prokázali, že o Kavčí hory i o Novu stojí, a to velmi. Já jim ten zájem neupírám, protože ho mají politici všude na světě, jde jen o to vytvořit val, přes nějž neprojdou nehorázný snahy, například když chtějí mluvit do personálních věcí v televizi. Ovšem jestli jsou politici dneska opatrnější, netroufám si tvrdit. Až zvolej novou televizní radu, bude zřejmější, jak to vlastně myslí. Ale řekne-li Ivan Langer, že se musí zhodnotit, co kdo na Kavčích horách dělal a že některý lidi budou muset pryč, tak si říkám: Dobře děláš, Langře, protože tím usvědčuješ sám sebe z toho, že tvůj zájem o televizi dávno přesahuje standardní politickej rámec. On si Langer vůbec představuje politiku jako vladaření - nedávno napadl výrok Ústavního soudu, prý prosazuje svoje politický zájmy.
Nemáte vy na místopředsedu ODS nějak spadeno?
Mám na něj spadeno, protože si myslím, že tenhle člověk jednou přijde ODS draho, neboť toho má na svým politickým tričku už hodně. Ale nejde pouze o občanský demokraty - všechny strany musí pochopit, že jim nakonec nezbude, než zkompromitovaný politiky sundat, poněvadž oni kompromitujou celou partaj. Tohle ovšem nastane, až některá z nich kvůli svýmu Langrovi projede volby.
Komunismus hluboko v nás
Když jste se coby zástupce profesních organizací při krizi v ČT setkal s bývalou televizní radou, řekl jste: Vrátili jsme se do komunismu. Nemělo bys s takovými výroky šetřit? Dobře přece víte, že v komunismu to vypadalo docela jinak než teď.
Já jsem řekl: Tohle jsou modrý komouši! Když mi paní Dědečková začala vypočítávat, kolik na mě koncesionáři za moje pořady platěj, to je modrej komunismus. A když Langer pořád dokola opakuje, že my všichni jsme se do sporu nasadili kvůli penězům, to je taky modrej komunismus. Modrej komunismu je pro mě to, když se za pomoci nejlacinějších argumentů mezi lidmi šíří nenávist.
A co rozumíte pod komunismem bez přívlastků?
Pětatřicet let mýho života. To byl komunismus. A ty dávný, do hlav vtlučený komunistický šablony, ukrytý nejen v polistopadovejch politicích, jakoby teď nepříjemně vyhřezly.
Ve svých sloupcích se ke komunismu často vracíte. Proč?
Protože jsem přesvědčenej, že komunismus, nebo přesněji reálnej socialismus, ovlivnil životy a chování lidí tak hluboce, že není možný, aby se jeho praktiky ze dne na den vytratily. Jen ty tradiční kolektivismy: Soudruhu, nevyvyšuj se! Soudruhu, podřiď se! Bohatí jsou svině. A tohle komunismus nechal nejen v nás, kteří jsme v tom žili, ale i spousta mladých lidí je dneska vychovávána ve stylu: Hlavně se nikde neukazuj, buď nenápadnej, musíš dávat úplatky. Mě to hrozně štve a jakmile někde na tenhle jed narazím, tak proti němu s trochu nenávistným tónem vykřikuju.
Máte dva téměř dospělé syny. Pociťujete nějaký rozdíl v míře vnitřní svobody, kterou máte v sobě vy a kterou mají oni?
Jejich míra svobody je nepoměrně větší, než byla moje. Už třeba v tom, že v komunismu se nesmělo nepracovat. Já jsem si ovšem dával záležet, abych nikde nebyl zaměstnanej, abych si udržel volnou nohu. Ale pořád jsem žil ve strachu, že když budou chtít, dostanou mě jako příživníka. Tenhleten druh strachu moji synové už naštěstí nemůžou zažívat.
Za komunismu jste se občas objevil ve filmech a hrál třeba i policajty. Štve vás dneska, že jste takové role tenkrát vzal?
Mě to štvalo už tenkrát, pane! Receptem na to byla určitá čára, který dobytky hrát budu, a který už ne. Takový role byly daní za to, že jsem nemusel chodit do zaměstnání. Takže když jsem hrál řadový pohraničníky nebo policajty, říkal jsem: Dobovej kompost, s tím nic nenadělám. Ale když jsem měl hrát velkou roli ve filmu Za volantem nepřítel, nevzal jsem ji. Ale co nevzal: vymlouval jsem se. A to vymlouvání nebylo jednoduchý, protože komouši hned pojímali správný podezření, že se vám nechce jaksi koncepčně. Takže jsem se vymlouval a taky se bál. Před natáčením některejch kousků jsem ležel doma úplně grogy a s těžkou depresí jsem koukal do stropu. Tu depresi jsem měl nejen z toho, že v něčem takovým hraju, ale i z průběhu natáčení, jak jsou na něm všichni takový rozburácený a vládne tam takzvaná dobrá nálada. To bylo občas něco úplně pekelnýho, působilo to jako reálnej život, kdežto život, co jste pak doma žil, byl zase jako filmování...
Škoda, že tohle ještě nikdo nenatočil.
To nejde natočit - jako byste chtěl filmovat mozek zevnitř. Tady se podle mě nepovedlo natočit jednodušší věci z minulosti - například, jak ten komunismus vlastně skončil a jak to dneska s námi je.
Chvála nespisovné češtiny
Prohlásil jste kdesi, že v české společnosti by nebylo marné udělat trochu čurbes. Co si pod tím mám představit?
Měšťáctví je všude na světě habaděj, ale tady je ho dvakrát tolik, je to takový rudý měšťáctví. Třeba to naše oblíbené varování, že vše má své meze. Mě kupříkladu fascinujou diskuse o spisovný češtině. Jistej poslanec si stěžoval, že v Český televizi zaslechl nespisovnou větu a k tomu by přece nemělo docházet, protože veřejnoprávní stanice je normotvůrce. Nedávno jsem naštěstí četl studii jednoho bohemisty, v níž vědecky doložil to, co jsem si vždycky myslel intuitivně - že když někdo mluví spisovně, neznamená to automaticky, že mluví kvalitněji. To je maloměšťáckej předsudek. Říkat televizní zprávy ve slangu by asi nebylo to pravý, ale při jiných příležitostech má hovorová řeč svůj půvab, svoje barvy, a zvláště čeština. Moje dětství ovlivňoval třeba Jan Werich: chvílema mluvil spisovně, chvílema nespisovně a chvílema německy. Myslím, že jeho kultura jazyka byla daleko vyšší, než většiny těch, co mluví spisovně. A pak si všimněte, že když se někdo snaží hovořit spisovně opravdu důsledně, neutáhne to bez chyby dýl než deset minut. Tím se dostávám k pořadu Další, prosím. Při něm jsem zjistil, že když s politikem mluvíte spisovně, schová se pod jazykový formalismus, je zvyklej na legislativní rámce a konsensuální návrhy. Ovšem když se do něj pustíte docela normální řečí, zní mu to trochu jako z předpeklí a za chvíli znejistí a ocitá se malinko v trenýrkách, protože triviální věci neumí jednoduše vysvětlit.
Nelíbí se vám, když se zdůrazňuje, že všechno má svoje meze. Ale cizinci se často podivují, co všechno je u nás možné, že jsme národ bez skrupulí.
Ano, ale vsadím se, že mají na mysli ty spořádaný kluky v kravatách, co tady rozkladli půl ekonomiky. Ti všichni mluví spisovně, zdraví v domě a v okolí, a když se jich zeptáte, kde jsou ty prachy, tak vám velmi zdvořilou, spisovnou češtinou začnou říkat, že jaksi taksi a takdále...
Genetická pábení
Vy jste se mediálně vypracoval až po čtyřicítce. Myslím si, že to ani dřív nešlo. V mládí jste vypadal, promiňte, trochu jako trouba, a trochu jako fracek a sígr. Navíc pořady, kterými jste se prosadil, nemůže člověk dělat v pětadvaceti - v tom věku nelze být před kamerami naprosto přímočarý i trochu drzý na ministra nebo poslance. Souhlasíte?
S vizáží mě nemůžete naštvat. S tímhle ksichtem jsem se narodil, zvykl jsem si na něj. Někdy to má svoje výhody: dokud vás lidi podceňujou, máte dobrou pozici, protože jim připravíte lecjaký překvapení. Ivana mi dodneška vysvětluje, jak byla udivená, že dám dohromady souvislou větu, a to mě poznala po čtyřicítce. Říkala mi typově taxikář. Ale to je taky komunismus v nás, tyhle šablony. Buď existuje mladý snaživý premiant třídy, který má šatičky, hraje na piáno a umí anglicky - ideálním prototypem je Václav Klaus. A kdo vypadá jinak, je podezřelej. Kdyby Beatles byli nějakým nedopatřením Češi, dodneška by jim nikdo na krky nepověsil Bílýho lva s řetězem. Zato v Anglii obdrželi Řád britského impéria. Takhle my jsme spořádanej národ. A co se týče mých hovorů s politiky, máte pravdu: určitý typ klábosení nemůžete do jistýho věku dělat, protože i kdybyste měl v pořadech pravdu, tak tím, že jste tak mladej, jste nedůvěryhodnej. Západní televize to přesně vědí a dodržujou strukturu věku moderátorů podle typu relace.
Prý míváte hrozné výkyvy. Jeden den se cítíte být krásný, silný a inteligentní, druhý máte dojem, že jste beztvará onuce. Vysledoval jste, podle čeho ty stavy u vás fungují?
To se vždycky dozvím ráno. Vstanu a vidím: Jéje, vonuce, katastrofa. Nebo naopak. A to navíc někdy dochází ke změnám během dne. Ráno si pískám: To je povedenej, krásnej den. Jenže za dvě hodiny už vím: Největší omyl se mi stal ráno. Jsem docela emotivní člověk, u mě se rozpoložení rychle mění.
Jste katolík a zároveň žid. Jak se věci víry u vás v rodině vyvíjely. Konvertoval jste?
Ne. Jsem žid jenom po otci a jenom podle Hitlera. Rozvrhl jsem si to jinak: jsem žid pro všechny bigotní katolíky a katolík pro všechny ortodoxní židy. To je moje volba a považuju za štěstí, že si mohu vybrat.
Váš otec vás měl po čtyřicítce, vy teď po čtyřicítce taky máte dalšího potomka. Zjišťujete na malém synovi, že svého otce kopírujete víc, než jste si původně myslel?
Když si Jáchym narodil, máma mi řekla: Je ti tolik, jako bylo tátovi, když ses mu narodil ty. Člověk si uvědomí, že jeho volba v životě nebývá vždy úplně svobodná. Tátovi je jedenadevadesát, je nemocnej. Nedávno trochu zlobil a já ho ukládal do postele. Když jsem odcházel, maminka poznamenala: Pro mě je to docela legrační, protože on tě teďka poslouchá tak, jako jsi ty kdysi poslouchal jeho. To je genetický pábení, to je skutečně něco mezi nebem a zemí. Kupříkladu malej Jáchym se strašně podobá mýmu otci, jsou to impozantní variace životů minulejch i budoucích. A pak náhle se děti stávají stejně starýma, jako jsme my. Svým dvacetiletým synům říkám: Mezi námi je vlastně minimální rozdíl a já jsem zase skoro stejně starej jako moje rodiče, všichni jsme dospělý lidi, jen míra zkušeností se liší.
Chtěl byste se dožít devadesáti jako otec?
Nepovažuju za důležitý, aby doba, po kterou mám žít, byla co nejdelší. Otec mi stihnul vysvětlit, že když žijete příliš dlouho, musíte počítat s velkou samotou, všichni kolem vás postupně umřou. A ještě mi řekl jednu věc: Stáří nemůže být štastný, nanejvýš spokojený.
 Herec, scenárista a dramatik Jan Kraus. |
 Herec, scenárista a dramatik Jan Kraus. |
 Herec, scenárista a dramatik Jan Kraus. |
 Herec, scenárista a dramatik Jan Kraus. |
 Herec, scenárista a dramatik Jan Kraus. |
