Jiřina Eliášová, VIII. A, ZŠ Na Smetance píše tvůrcům
(...) I když jsme se o Lidicích už učili, nevěděli jsme, jaké to muselo pro lidi být. A to nám film ve velkém rozsahu ukázal. Mě na něm asi nejvíc uchvátilo skvělé herecké obsazení jako například Karel Roden a Zuzana Bydžovská. Je to krásný film, ale je moc smutný a člověk v něm vidí to utrpení a bolest, kterou museli obyvatelé Lidic protrpět. Myslím, že se zapíše do srdce, protože si u něj moc lidí uvědomí, za co všechno můžou být v dnešní době vděční. (...) Jsem ráda, že jsem ten film viděla, jelikož byl natočen přesně podle pravdy... a bylo to tak reálné. Ale myslím, že vidět ho jednou úplně stačilo.
Kateřina Třešňáková píše Petru Nikolaevovi
Musím Vám ještě jednou moc poděkovat za úžasný film. Jsem osobně přesvědčená, že takové filmy by měli pouštět na školách žákům, a ne jim do hlavy rvát nějaké věci z učebnic.(...) Film byl... ani asi nemám ta pravá slova, emoce se ve mně strašně mísí i teď. (...) Mám spousty kamarádů a hlavně svého přítele na misi v Afghánistánu, je to 43. úderný výsadkový prapor z Chrudimi, a moc bych Vás chtěla poprosit o pár řádků pro ně. Poslední dobou jsou na tom psychicky velmi špatně a myslím si, že by jim opravdu udělalo velikou radost, kdybyste jim napsal pár povzbuzujících slov a ještě nejlépe i herci z filmu Lidice. Chtěla jsem Vás o to poprosit včera po filmu, ale jsem stydlivá a navíc si myslím, že už jste se těšil domů. Určitě je to nejen potěší, ale i povzbudí. A kdyby se náhodou povedlo i poslat třeba plakát s podpisy herců, bylo by to úžasné. Chtěla bych tam kluky trochu povzbudit, vím, jaké to tam je sice jen z vyprávění svých přátel čí přítele, ale popravdě mi to stačí.
Radek Šíma píše producentu Adamu Dvořákovi
Dobrý den, pane producente, včera jsem zhlédl film Lidice a chtěl bych Vám velice poděkovat za hluboký filmový zážitek. Mohl bych to samozřejmě obšírně rozebrat a komentovat, ale myslím, že postačí to, že jsem brečel ještě u auta na parkovišti (jen pro představu, měřím 190 cm a vážím 105 kg).
Václav Baloun píše Zdeňku Mahlerovi
Vážený pane Mahlere, gratuluji Vám srdečně k filmu Lidice, je to asi nejlepší český film za několik desetiletí. Nejlepší díky svému scénáři, který jste napsal Vy. (...) Je to film lidský, velmi přesný ve své temnotě, silný až monumentální. Nejen Váš strhující hlas, ale i Vaše dramatické vyprávění, které vždy stihne rozšířit obraz uvedením i dalších podrobných a překvapivých okolností z kontextu doby, jsou v podstatě zárukou hlubokého prožitku diváka, čtenáře nebo posluchače. Lidice jako oběť totalitární diktatury si takový film velmi zaslouží. (...) Někteří kritici vytýkají scénáři zaměření na specifický lidský osud pana Šímy. Jsem si jist, že se mýlí. Právě jeho osud zvýraznil absurditu celého okupačního teroru. Na čem jiném, než na lidském příběhu by chtěli scénář postavit? Plytkých odlidštěných sdělení z dob komunistického režimu už bylo na formálních oslavách v minulosti dost.
Ivana Černá, učitelka na ZŠ Smetanka, píše tvůrcům
(...) Přála bych Vám i všem aktérům a štábu sedět v kině s námi. Po úvodních reklamách se rozhostilo naprosté ticho, které se s odvíjejícím se příběhem ještě prohlubovalo. Občas jsem cítila pohled svého třináctiletého souseda, občas se zeptal – třeba jestli tohle je ta továrna, kde pracoval můj táta a vyprávěl, že jednou z Lidic nikdo nepřišel do práce. Pak mě šeptem největší uličník poprosil o kapesník. No a pak plakali všichni, do ticha titulků. Nikdo se nezvedal, nikdo nemluvil. A když už byla úplně tma, začali ti tak často kritizovaní puberťáci tleskat. Ze sálu šli za ruce, několik se přišlo prostě pomazlit ke mně a nemohli zastavit pláč. Když se všichni pochytali bez řečí za ruce společně, nezbylo mi, než hodně zhluboka dýchat. (...) Prosím, zprostředkujte tato sdělení i Vašim kolegům, ať víte všichni, že jste nedřeli a nenervovali jste se zbytečně, že vaše společné dílo našlo své diváky. A to nejdůležitější – že paměť národa je oslovena přes mladé, kteří fakt nezapomínají a umějí přemýšlet.
Pozn.: Dopisy jsou redakčně kráceny.
