Parádní jízda se odehrává v hudebním byznysu osmdesátých let. Pomáhala vám při psaní vaše sestra, zpěvačka Sinéad O’Connor?
Samozřejmě mi často vyprávěla, jak to v branži chodí, ale přímo s knihou mi nepomáhala.
Jak jste si užil setkání s českými čtenáři?
Bylo to skvělé. Když jste spisovatel, trávíte skoro dva roky sám v jedné místnosti, čtenáři jsou od vás daleko. Je to pak skoro jako požehnání, když je konečně vidíte.
Mluvíte o svých čtenářích s velkou pokorou.
Nedivte se mi. Myslím si, že čtenáři jsou mnohem tvořivější než sami spisovatelé. Slova jsou totiž jenom nějaký inkoust na papíře, až čtenář jim dává život a smysl.
Potkáváte se někdy se svými překladateli?
Ano, vztah spisovatele a překladatele je důležitý, ale trochu schizofrenní. Když je potkávám, tak mám nebezpečný pocit, že mě znají lépe než já sebe.
Nebojíte se, že překlad knihu změní?
Tomu se nikdy nevyhnete. Překladatel knihu vždy trochu přepracuje. Musí to udělat. Jinak by nebyla čitelná.
Co podle vás dělá dobrého spisovatele?
Určitě kontakt s lidmi, spisovatel si musí dát pozor, aby nezůstal sedět sám, zavřený v pokoji.
Máte nějaké zvyky, které při psaní dodržujete?
Dávám si taková předsevzetí. Jak budu brzy vstávat, cvičit jógu, chodit běhat a jíst zdravě. Pak mi to vydrží maximálně týden a každý večer končím se skleničkou vína v jedné ruce a cigaretou ve druhé.
