Nvotová: Oscara bych stejně strčila pod postel

Všechny filmové hrdinky Doroty Nvotové byly mírně řečeno nevšední. Terezka v Šulíkově snímku Orbis pictus, Paula v Krajince téhož tvůrce, Věra ve Šteindlerově Perníkové věži a nyní Ema v Tučkově snímku Děvčátko, jenž zítra vstupuje do kin. Čtyři role zvládla dcera režiséra Juraje Nvoty a herečky Anny Šiškové za pět let. Vzhledem k jejímu mládí a k tomu, že na jejím rodném Slovensku se točí jen občas, je to dost.

Přesto si Dorota Nvotová nepřipadá jako filmová herečka, natož hvězda; věnuje se hlavně hudbě a tvrdí, že po záři Oscarů ani netouží.

O Děvčátku jste řekla, že jeho hrdinku vlastně nehrajete, že to prostě jste vy sama. To byl bonmot, nebo to tak opravdu berete?
Já to tak musím brát, protože hrát neumím.

Kdo vám namluvil, že neumíte hrát?
Prostě mi připadá, že všechny mé dosavadní filmové postavy jsem byla vlastně já. Nejenže neumím hrát ve smyslu předstírat, já to hlavně dělat nechci a nemůžu. Zajímají mě jen hrdinky, s kterými mám něco společného - i kdyby takových rolí mělo být méně.

Takže třeba Kleopatru byste odmítla?
Nejde o zevnějšek, ale o duši. Pokud najdu vnitřní spřízněnost, pak můžu hrát třeba trpaslíka, bezdomovce nebo prostitutku. Nebo zápornou postavu, to bych moc ráda. Ve mně je totiž hromada negativity, jen se divím, že si toho režiséři ještě nevšimli.

Vaše Ema v Děvčátku je mladá výstředním chováním, výrazem i oblékáním. Do jaké míry jste tedy její podobu ovlivnila?
Napůl. Image měla částečně už ve scénáři, něco jsem přidala já, i z vlastního šatníku. Vážím si toho, že režisér Benjamin Tuček byl tolerantní. Když jsem řekla, že něco na sebe neobleču, věděl, že násilím se mnou nic nezmůže. Chování Emy jsem si hlídala sama, bála jsem se, abych nepřehrávala - ale výsledek mě překvapil, Ema je uměřená až dost.

Docela přirozeně zní v Děvčátku střídání češtiny a slovenštiny. Jak oba jazyky užíváte mimo kameru?
Mluvím pořád slovensky, jen slova, která většina Čechů nezná, říkám rovnou česky. Nebo třeba v restauraci, kde slovenština vzbudí ne snad odmítavost, ale zvědavost, volím radši češtinu. A v českém obchodě jsem jednou zkusila třetí cestu, angličtinu.

O Děvčátku se hodně mluví i v souvislosti s novou, zase o něco dokonalejší digitální technologií, kterou bylo natočeno. Vy těm technickým detailům rozumíte?
Poznám rozdíl mezi televizními zprávami, videem a filmem. A protože Děvčátko nevypadá jako televizní zprávy, zřejmě tu novou metodu Tučkův tým zvládl správně. Jinak jsem ten typ, co auta dělí na červená, černá, bílá atd. Vlastně i muziku, které se věnuji, těžko vysvětluji, když se mě ptají třeba na akordy. Přitom mám složité písničky.

Nerada vysvětlujete hudbu - co filmy?
I filmy vysvětluju hrozně nerada, vyhýbám se tomu. Jenom s manželem jsem vedla sáhodlouhé debaty, ale skončily přátelsky.

A co když se vás diváci Děvčátka zeptají, zda postava, kterou tu hraje Ondřej Vetchý, je otcem vaší hrdinky Emy, nebo není?
Jak jsem to cítila, tak jsem to hrála, ale návody dávat nebudu. Ať si to lidé vyřeší sami, třeba i zůstanou v nejistotě. Zase je to stejné jako s hudbou: buď se vám líbí, nebo nelíbí, ale nemá smysl vysvětlovat to dál. Já pak nikdy nevím, co mám říkat.

Můžete o sobě prohlásit, že jste filmová herečka?
Ne, však to taky netvrdím. Na Slovensku, kde vzniká jeden film ročně, to nemůže říci nikdo, jestli nechce být směšný.

Servisní článek k filmu Děvčátko najdete ZDE.

Tak jaké povolání byste měla zapsané v občanském průkazu - tedy kdyby se ještě muselo uvádět?
Nevím. To je dobře, že už se to do občanky psát nemusí. Určitě mám blíž k hudbě než k filmu. Natočila jsem čtyři snímky, ale stejně se mi zdá, že to nejsem já, pořád si ve filmovém světě připadám jako vetřelec, co by nejradši spal v levném hotelu a moc se neukazoval. Film je jako cirkus: přijede, odjede. Záleží na odolnosti každého, jak to zvládne.

Jestliže na Slovensku neexistují filmoví herci, jsou tam alespoň jiní filmoví režiséři než mezinárodně uznávaný Martin Šulík?
Občas někdo něco natočí, nedávno to zkusil i můj otec, ale jsou to jednorázové věci. Všichni pláčí, že nejsou peníze, ale mně se zdá, že se jim nechce psát scénáře.

Takže se nerýsuje žádná generace, jde o jednotlivce?
Ano, všechno jsou to individuální pokusy. Rozjede se projekt, za půl roku se na něj zapomene; rozjede se další, a za půl roku se situace opakuje. Tak se u nás tvoří a zapomíná. Nechci, aby to vyznělo zle, já jim hrozně držím palce, ale děsí mě poraženecká nálada, že se beztak nic nepodaří, rezignace, deprese, ty věčné nářky. Hudbou se taky nedá uživit, přesto ji dělám. Přece když člověk něco dělat chce, tak ať to dělá, a nebrečí.

Co by se muselo stát, abyste se aspoň na Slovensku cítila hvězdou? Stačil by vám k tomu Český lev?
Minimálně Oscar! A pak bych se stejně vrátila do své garsonky a strčila Oscara pod postel. Já tuhle ctižádost opravdu neznám, naopak mám protiambici - necítit se hvězdou.

Vás neláká takzvaný velký svět? Třeba jen pražský nebo televizní?
Doma nemáme rozhlas ani televizi, radši hrajeme karty. Nedávno jsem byla na chalupě, staré roubence v horách, málem na konci světa. Seděli jsme v hospodě, když tam přišla malá holčička a s rozzářenýma očima nám ukazovala obyčejný reklamní leták s obyčejnou sedací soupravou. Pro ni to byl zázrak, zjevení, viděla to prvně a ještě v barvě: Vážně to v Bratislavě mají? To bylo úžasné. Ano, taky smutné, ale mně je to pořád sympatičtější než ten velký svět.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Záběr z filmu Děvčátko.

Slovenská herečka Dorota Nvotová.

Slovenská herečka Dorota Nvotová.

Slovenská herečka Dorota Nvotová.

Slovenská herečka Dorota Nvotová.

,