Vyústění příběhu je od počátku jasné a autorem nezastírané – tak jako zřejmá a jistá je smrt, přinejmenším ta fyzická, na konci každého života.
Nejsem expertem na výskyt andělů v dějinách umění nebo jen v literatuře, a už vůbec nejsem kován ve věci andělů, v tom, co dle jednotlivých náboženských systémů mohou, dovedou či musí.
Jestliže se v následujících řádcích objeví jakési poznámky o andělech, budou veskrze „amatérské“ a vztažené výlučně k příběhu Vieweghovy prózy.
Odluka Nebe a Země
Andělé všedního dne jsou Vieweghovou knihou dosud asi nejvážnější, nejmelancholičtější i nejsmutnější. Smutná je ta kniha zejména proto, že autorova sestava pozemských hrdinů, jimž smrt vstoupí do života buď prostřednictvím nemoci, či nehody, je k andělům hluchá, nemyslí na ně, nekomunikuje s nimi.
Viewegh zde, lhostejno zda programově, či mimovolně, vybral pražské současníky, kteří žijí z hodiny na hodinu, v jakési blahé nevědomosti a představě, že tady jsou napořád – vyjma Ester, jíž nedávno zemřel manžel, a umíral pozvolna, doma.
Ale ani Ester není tím, kdo rozmlouvá s anděly, s božími posly a zprostředkovateli, kteří jsou od toho, aby člověku rozsvěceli hvězdy, když tma doléhá a zaléhá naši pozemskou pouť.
Bůh ve Vieweghově světě, konkrétněji v Praze našich dnů, není mrtev, to by se andělé v jeho knize nevyskytovali, jenže hluchota vůči němu je téměř absolutní.
Ostatně oddělení, přesněji „odluka“ Nebe a Země se projevuje i ve Vieweghově pojetí andělů, kteří u něho vlastně nejsou anděly strážnými, s nimiž člověk vede dialog, nýbrž nepoznávanými bytostmi inkognito vstupujícími do životů lidí a vytvářejícími jim drobné radosti, které pouze na okamžik mohou učinit pochod slzavým údolím snesitelnějším.
„Nesmíme si myslet, že můžeme věci změnit. Drobné laskavosti, to je naše maximum,“ nabádá starší anděl mladšího. „Síly dobra jsou omezené. I proto nám přísluší pokora.“
Messengeři s křídly
Michal Viewegh využil v Andělech všedního dne některých svých již tradičních vypravěčských dovedností a vlastností, kupříkladu splétání příběhů jednotlivých figur, přehledné a nejednou i přesné líčení právě všedních věcí, úkonů a pocitů, a samozřejmě rovněž připepření děje popisnými sexuálními scénami.
Vieweghův nový román – možná je to spíše novela, neboť pro tento žánr je charakteristický časově koncentrovaný děj ženoucí se k finále, a tak tomu v Andělech je – vykazuje rozsahovou střídmost.
V zásadě lze ocenit, že spisovatel vyprávění „osekal“ na téměř scenáristické vykreslení jednoho fatálního prolnutí figur; dal tím vyznít „vyšší“ osudovosti, která k jednotlivým životům umí být „bezcitná“.
Avšak výskyt a především úlohu andělů Viewegh redukoval prakticky na tezi, která z andělských bytostí činí dvojnásobné asistenty: nejenže jsou bezmocnými účastníky životního provozu, nýbrž jim, coby pouhým „messengerům“ významů, naložil várku úvahových, někdy trčivě doslovných vět o životě a smrti.
Přitom nejvýstižněji vyjádřil smutek (ale i naději) tam, kde tolik „neanděluje“, v partiích o Ester, která se starala o umírajícího manžela a vyrovnává se s jeho ztrátou. Ester také nechává Michal Viewegh na konci příběhu žít a do úst jednoho z andělů vloží závěrečnou větu knihy: „Nemusíme věřit v Boha, ale nesmíme přestat doufat.“
Vše je pomíjivé, každodenní plahočení za něčím lepším nebo příjemnějším nemá valnou perspektivu, vzneseme-li se (nikoliv povzneseme!) „po andělsku“ nad toto zaopatřování prostředků a požitků, spatříme jeho tragicko-směšnou dimenzi.
Tohle z Andělů všedního dne nelze nevyčíst. V jádru autorovy motivace se pravděpodobně nalézala dosud nepoznaná bolest z vědomí konečnosti. Že by definitivní sbohem všem „báječným létům“?
Michal Viewegh - Andělé všedního dne
vyd. Druhé město, 124 stran
Hodnocení MF DNES: 60 %
