Problematičtěji se však jeví vlastní režijní interpretace. Scénické řešení je přitom překvapivé: horizontálně rozpůlená scéna představující přízemí a první patro rodinného sídla.
Klíčovou situací z hlediska režijního pojetí je dětská vzpomínka Lopachina na ránu, kterou mu uštědřil nebožtík majitel višňového sadu.
Zapouzdřené trauma někdejšího "chudáčka" v podání hostujícího Radka Holuba, balancujícího na hraně klaunerie, se stane startovacím mechanismem k nečekanému výstupu.
Vítězoslavně opilý, čerstvý majitel višňového sadu Lopachin utrží mezi dveřmi nešťastnou náhodou od Varji ránu zlomeným tágem.
V zakrvácené hlavě Lopachina ten úder sepne vzpomínku na někdejší ponížení a on se začne chovat jako smyslů zbavený násilník.
Fyzicky atakuje nejenom Varju (Miroslava Pleštilová), ale i svou celoživotní modlu Raněvskou (Hana Seidlová), které se s výkřikem Maminko vrhá mezi stehna. Výstup, z kterého nepříjemně zamrazí. Nejenom, že působí jako by do Čechova spadl z nějaké dnešní hry cool dramatiky, ale ještě více proto, že staví na hlavu čechovovský smysl pro nedořečenost, pro náznak.
V Sokolově přístupu naštěstí nejde o souvislou brutální aktualizaci, i tak však převládá snaha o drsnější pojetí. Raněvská je sice notně odřená životem, avšak citu v ní už zbylo poskrovnu.
Krasoduch Gajev Aleše Procházky má v sobě kromě narcistního sebeokouzlení mnoho z povědomé nezodpovědnosti současníků žijících na dluh.
Životní bezprizornost Charlotty (Kateřina Macháčková) je hmatatelná a na dálku viditelná jako fronta před úřadem práce. Jan Teplý ml. v roli Jaši si dal záležet, aby jeho slouhovský příživník měl zvlášť odpudivé dnešní rysy.
Vtipně groteskními prostředky zvýraznili své figury Ivo Kubečka coby Simeonov-Piščik anebo Tereza Kostková jako Duňaša, naopak Karel Vlček v úloze snílka Trofimova jako by nenacházel nějaký ostřejší charakterizační výraz.
Závěrečný výstup patřil Janu Skopečkovi v úloze Firse. Rozehraná scéna, kdy diváci mohou sledovat situaci předcházející uvěznění zapomenutého sluhy v domě, jako by v sobě nesla podstatné vlastnosti Sokolovy režie: nápadité domýšlení dramatických motivů i nadbytečnou ilustrativnost.
