Výtvarná tvář scény, její uspořádání - stůl pro dva, moderátora a hráče, znělka, potlesky, obrazové „zaškrtnutí“ odpovědi a „cinknutí“ označující, zda se soutěžící trefil, či netrefil a předá místo dalšímu - to všechno jsou jen obměny „kuchařky“ Milionáře. Ostatně i v případě Kvíz show jde o zahraniční licenci, jejíž pravidla je nutno ctít.
Ale zatímco milionářský uchazeč má deset tisíc v kapse, než se rozhlédne, a další částky rostou předem danými násobky, v Kvíz show hráč může, ba dokonce musí taktizovat.
Volí si výši každé další sázky s tím, že pod minulou částku jít nesmí, a čím víc hraje při zdi, tím menší obnos mu kyne. Zná předem oblast, z níž otázka padne, ale jen jedinkrát smí požádat o její změnu. Nemá žádné berličky ani poradce, bojuje sám jako hráč v kasinu.
Nejzajímavější rozdíl, který vyhání napětí do obrátek, však spočívá v narůstajícím počtu možných odpovědí. Třeba u druhé otázky - koho si vzala Simona Krainová - jsou na výběr jen dva šťastlivci. U třetí jsou možnosti tři, u čtvrté - odkud je vynález papíru - čtyři, pátý stupeň už udává pět variant měst, kde mají muzeum Andyho Warhola. Účinkuje to: zdánlivě výhodná širší nápověda tak naopak zvyšuje zmatek, nejistotu, střelbu naslepo.
Otázkou zůstává, zda se některý hráč dostane tak vysoko, aby tenhle zábavný prvek rozpoutal naplno. Kdo chce jen zbohatnout, má to v Milionáři jednodušší, kdo si při tom chce i pohrát, je pro Kvíz show jako stvořený.
