Poprvé jste Joea hrál už v devatenácti letech. Přistupujete k němu dnes s větší zodpovědností?
Určitě s větší hrůzou. Ale čím jsem starší, mám to tak s každým dalším zkoušením. Když mě tehdy kolegové chválili, že jsem mladý a už šikula, říkal jsem si, že když se něco nepovede, dá se to omluvit. Dnes už se to omluvit nedá, poklesky a chyby si pěkně odskáču.
Jaké bylo to karlovarské představení?
Joe je založený na nadsázce, parodii a situačním humoru. V tom je asi každá inscenace stejná. To nedovoluje příliš odlišný způsob práce. Karlovarský Joe vycházel ze všech Brdečkových divadelních verzí, takže se víc odlišoval od filmu. Střelba se nahradila plácačkou na mouchy, jeden kovboj neustále hledal Buffalo Billa, ale bez Padoucha, Hrdiny, Ženy-Lvice a sladké Winnifred by se to neobešlo.
Jak je složité udržet stylizaci?
V Joeovi všichni chtějí stále vidět tak trochu Karla Fialu, ale zároveň ho nelze kopírovat. Kopírování se snažím vyhýbat ve všem, co hraju, a že jsem dělal inscenace, které měly slavné filmové předobrazy! Hrál jsem v Brně Kristiána a všechny zajímalo, zda a jak říkám: "Zavřete oči, odcházím." U Cosmo Browna ve Zpívání v dešti zase chtěli vědět, jestli taky běhám po zdi. Na druhou stranu zase vím, že lidé mají rádi, když se připomene, co dobře znají. Proto Jitka Molavcová v karlínské Hello Dolly alespoň malinkou citací připomněla Laďku Kozderkovou. Hlavně nesmíme novátorsky ničit nesmrtelné slogany, které všichni znají z filmu. "Se mnou přijde zákon" se musí pronášet důstojně, žádné šmodrchání nebo úšklebky. To by pro diváka bylo něco jako zrada.
Karlínský Joe je prý ještě komičtější než ve filmu.
Protože naše nadsázka už má druhý stupeň. Můžeme totiž vesele parodovat parodii. I když zrovna nedávno nás dramaturg okřikoval, že nemůžeme z Joea dělat zase takového hlupáka. Souvisí to s tím, že Joe se stal nedotknutelnou ikonou. Chová se divně, je samolibý, sebestředný, pošetilý, naivní a trochu natvrdlý. Ovšem žádný výsměch! Bude přibližně tak milý jako ve filmu.
V čem je pro vás zkoušení nejtěžší?
Karel Fiala se občas ke mně nakloní a polituje mě, že to máme bez filmového střihu obtížnější. Budu nakonec jenom úzkostlivě hlídat, jestli mám všechny rekvizity. Musíme mít po těle poschovávané dopisy, tužku, závěť, karty, sirku za kloboukem, lahev kolaloky - zatím ani nevím, kam ji ukryju. Ale ne, jinak celé zkoušení byla vlastně radost.
Dovolte mi na závěr osobní otázku: kolaloka, nebo Trigger whisky?
Je to možná u chlapa trapné, ale kolaloka. Víno mám sice raději než bublinkové limonády, ale pokud si můžu vybrat, pak nejspíš nějakou ovocnou šťávu. Ale něco vám prozradím. Na jevišti je to nakonec jedno, protože divadelní kolaloka je úplně stejná tekutina jako Trigger whisky.
