Snad proto, že se v nich tolik ječí, nevystačí horory s dechem. Vřískot to dotáhl na tři filmy, Hostel, jehož první díl se stal senzací, asi zůstane u „dvojky“, která právě vstupuje do českých kin.
Ne že by si na sebe Hostel II nevydělal. Stál deset milionů dolarů, za dva týdny v amerických kinech utržil téměř dvojnásobek, ale čekalo se od něj více, takže polovinu sálů musel vyklidit. Předchozí zjevení, kdy pětimilionové náklady proměnil první Hostel jen ve Státech v desetinásobek, se zkrátka neopakuje.
Důvod je nasnadě: v Hostelu přinesl režisér Eli Roth drzou svěžest nápadu, jak stereotyp teenagerovských vyvražďovaček obměnit. Do Hostelu II už žádná překvapení neinvestoval; věřil, že značka postačí. Tudíž do bratislavské mučírny, která tak pobouřila Slováky, natáčené opět v Česku jen namísto party mladíků nyní vyslal trio studentek.
Jen značka nestačí
Jinak se od prvních záběrů s cynicky věcnou likvidací stop po obětech plně hlásí k „jedničce“. Oč v ní šlo, shrne v italské nemocnici jediný minulý přeživší; kvůli překladu do italštiny mu to trvá věčnost, zato motorová pila ho umlčí raz dva.
S ní přichází Rothův černý humor; Česko si však vychutná i ten lokální. Třeba Karlovy Vary, jimž vládne krutý ruský mafián Milan Kňažko, vyslovující „otlíčno“ (výborně) se školním přízvukem. Nebo telefonát mladé Američanky otci – Neboj se, Praha bude OK, to není Ukrajina.
Slečny – bohatá, výbojná a plačtivá – potvrzují pravidlo, že čím dekorativnější vzhled, tím mizernější herectví. Jejich charaktery se vydělí už na cestě vlakem, kdy Roth připomene, že strašit opravdu umí, byť mezinárodní rychlík osadil týpky ze třetí nápravné skupiny.
Ovládá také drobné veselé lahůdky – turisté v hostelu si třeba pouštějí Pulp Fiction – Historky z podsvětí. Bohužel děj filmu stvrzuje, že opakovaný vtip přestává být vtipem; když horor nic nového nevymyslí, může pouze přitvrdit, případně klukovsky pozlobit.
Ale ani Bratislavu už Hostel II nevydráždí, protože se do něj vplížila politická korektnost. Klub mučitelů sice operuje na slovenské půdě, ale řídí ho Rus, jeho pochopové mluví česky, pomocný dětský gang Oliverů Twistů má romské znaky, nitky vedou do Itálie a dva ústřední zákazníci krvavých her, kteří vyhrají pěkně sestřihanou mezinárodní dražbu „nového masa“, jedou ze Států. Jeden se zdá tvrdý, druhý citlivka, ale zdání může klamat, a nejen u pánů.
Pojď, Borate, na čardáš
V rámci hororového žánru – kromě opravdu „hustě“ veselého finále s prvky kanibalismu, kastrace a fotbalu – tedy Hostel II nijak nepokročil. Tuzemský divák s odolným žaludkem má však výhodu, že film může vnímat jako čirou komedii, neboť zdejší reálie v čele s Českým Krumlovem v něm hrají roli vskutku bizarní.
Například dožínky mají podobu pohanských slavností s děsivými maskami a krvelačnými lidovými obřady; domorodé chasníky, kteří připomínají spíše hromotlucké nájezdníky z divokého starověku, zvou dívky do kola slovy: „Pojď, Borate, na čardáš!“
A zatímco v prvním Hostelu zněly k tanci písně Michala Davida, nyní krvavou lázeň doprovází folklor: Vyleť, sokole, Synečku, synečku či Ruža červená. Mimochodem v krvavé lázni se rochní Monika Maláčová coby paní Bátoryová a také Lilian Malkina, babička z Kolji, se nám pěkně vybarvila.
Hostel II se prostě nedá brát vážně; je načase, aby Roth zkusil síly na jiné látce. Ani nahlouplá mordýřina totiž neskryje, že řemeslo umí.
