Desky některých globálních kapel provází vzrušení. U Rolling Stones se očekává, že zůstanou více méně na svém, ovšem U2 mají stále punc i pověst kapely, která je schopná provést obrat. Vždyť počátkem 90. let odhodili podobu rockových věrozvěstů, kteří vystoupali na vrchol albem The Joshua Tree, jež bylo poklonou Americe.
A reagovali na roztěkané rytmy moderní doby deskou Achtung Baby, která posunula těžiště jejich hudby do Evropy. Od té doby uteklo dlouhých osmnáct let, avšak každá nová deska U2 je spojena s velkou zvědavostí. Kam se "ti čtyři irští kluci", jak nazval kapelu zpěvák Bono při inauguraci prezidenta Baracka Obamy, pohnou?
Stylově čistá a průzračná
S novou deskou No Line On The Horizon se kapela nepřehoupla za horizont zásadně jiné nebo překvapivě objevné hudby. Vše, co k U2 patří, emotivní naléhavost Bonova hlasu, jež rozechvívá člověka zevnitř, zpívající i řinčící Edgeovy kytary, komorní gospely i nátlakové vypalovačky, je na svých místech. Stejně jako parta producentů a kolegů Brian Eno, Steve Lillywhite a Daniel Lanois, s nimiž U2 natočili své nejlepší desky a kteří s nimi patrně dokážou pracovat jako rovný s rovným.
Přesto U2 nahráli jedinečné album, jež se nedá úplně přirovnat k žádnému z předchozích jedenácti studiových titulů. Hlavně v tom, že deska sedí pohromadě jako celek. Je stylově čistá, průzračná jako "horizontální" fotografie Hiroši Sugimota, již kapela nechala přetisknout na obal.
Trable s deskou
|
Týdny před vydáním provázejí desku No Line On The Horizon nepříjemnosti. Nejprve se krátce po zveřejnění obalu, který tvoří obrázek moře stýkajícího se s oblohou od japonského fotografa Hiroši Sugimota, ukázalo, že jej už v roce 1996 na obal své desky (na snímku) použili hudebníci Richard Chartier a Taylor Deupree. Pro kapelu a zejména vydavatelství Universal však byla horší zpráva, že přísně střežená deska unikla na internet deset dní před vydáním. Tím spíš, že šlo o chybu australské pobočky labelu – prostřednictvím jejích stránek se totiž na krátkou dobu album dostalo legálně do digitálního prodeje. Fanoušci si ho stihli legálně stáhnout a rovnou nasdílet na internetu... (vdr)
No Line On The Horizon nemá slabé momenty – ovšem paradoxně ani megahvězdné vrcholy. Žádná "prvoposlechově" efektní píseň, jako byly Where The Streets Have No Name, With Or Without You, One, Beautiful Day, ba ani Vertigo, průrazná pecka z roku 2004, na novém albu není. Ani dunivě přímá píseň Get On Your Boots, již U2 vypustili čerstvě do hitparád, nepůsobí jako song, při kterém by měl svět vyjeknout úžasem. Ta píseň zní trochu vypoceně.
Jak zněli U2 na střeše?Přečtěte si reportáž z jejich exkluzivního vystoupení |
Melodicky zralejší i celistvější je úvodní No Line On The Horizon. Sevřená rocková skladba vyzařuje živočišnou energii kapely i Edgeovo zalíbení v tvrdších kytarových atacích a la Led Zeppelin. Robustnost, posílenou Bonovým řezavým hlasem, střídají uvolněnější pasáže a píseň zazní jako razantní rána do dveří, za kterými čeká rozmanitý hudební svět No Line On The Horizon. Země bez horizontu, již lze stále objevovat.
Deska No Line On The Horizon je plná zajímavých kontrastů. Zní spíš civilně, až rukodělně, její efekt je obrácen jakoby dovnitř. Melodie písní White As A Snow nebo Stand Up Comedy jsou vlastně jednoduché a zvuk místy garážově jadrný. Avšak z této neokázalosti se při dalším a dalším poslechu vynořují celé kontinenty muziky nebo navzájem provázané hudební elementy.
Být v U2 je velká legraceZpěvák U2 pro MF DNES o životě, hudbě i politice |
V Magnificent, jedné z nejmagičtějších písní alba, napětí přeskakuje z Edgeových kytarových výbojů na Bonův hlas. Jakoby v emotivních vlnách se celá píseň valí vpřed. U2 tenhle princip natáhnou až na sedm a půl minuty v komorně hymnické skladbě Moment Of Surrender, která se sune, podložena smyčkami zvuků a basovými tempy, velmi zvolna.
Postupně, když je nálada vytvořena, přichází Bono s naléhavým, nádherně chrámovým zpěvem a v závěru si Edgeova kytara, druhý hlas U2, vyzpívá melodické sólo.
V další náladové skladbě Unknown Caller se člověk opět může ponořit do hudby jako do vesmíru a průvodcem mu zůstává Bonův hlas.
Pozor na malé muže
Blok těchto tří skladeb, umístěný do první poloviny desky, vtáhne posluchače do muziky. V následujících třech písních kapela zvýší tlak a přidá rychlost. Bono si "budovatelsky" přisadí, když v písni I’ll Go Crazy I Don’t Go Crazy Tonight zpívá: "Každá generace má šanci změnit svět." Ovšem Bono, muž nevysoké postavy, trochu ironicky shodí sám sebe ve skvělém kousku Stand Up Comedy: "Dejte si pozor na rockové hvězdy, buďte opatrní před malými muži s velkými ideály." Řízná rocková pecka, vyseknutá jako z jednoho kusu, nepostrádá muzikantský nadhled i radost, jaké to může být skvělé, když se kapela pěkně rozjede.
Ale deska ještě zdaleka nekončí. Vypjatá píseň Breathe, jednoznačný hit, se vetkne do hlavy zpěvnou melodií, rozehranou kytarou i klávesami, která postupně sílí a nabývá na naléhavosti i s Bonovým vokálem. Fez – Being Born je částečně experimentální skladba, která vznikala také v Tunisku. Ze zvukového chumlu hlasů a tónů vystoupí cirkulující kytary The Edge, sugestivní píseň je postavena na neklidném hudebním podloží, připomíná pulz města a působí hypnoticky.
Naopak přírodně krystalická balada White As A Snow jako by se zrodila někde v horách a tečka za deskou, song Cedars Of Libanon, nabízí další stylovou změnu: připomíná vyprávěný deník válečného zpravodaje, obarvený hudbou. Podle Davida Fricke z magazínu Rolling Stone je to nejlepší album od éry Achtung Baby, podle deníku The Times U2ovský průměr.
Přijedou U2 někdy k nám?
|
Poprvé a naposledy v Česku U2 zahráli před dvanácti lety a od té doby zůstává jejich koncertní návrat jen zbožným přáním tisíců fanoušků. Vášně znovu rozvířilo nedávné prohlášení agentury Live Nation, že má předběžně slíbené datum a pro koncert hledá vhodné místo. O koncertech na přelomu července a srpna už spekulovala i polská média, kde si U2 oblíbili areál v Chorzówě. V Rakousku se zase psalo, že koncert plánovaný na začátek srpna ve Vídni nebude, protože jediný možný stadion už obsadili svědkové Jehovovi. To vše by případnému koncertu v Česku nahrávalo. Kdyby však bylo kde jej uspořádat. U2 se svou obří produkcí jezdí jen na obří stadiony, a ten strahovský je rozparcelovaný. Areál na Chodově, který Live Nation získali pro Madonnu, jim zase z mnoha důvodů stačit nemusí. Fanoušci U2 si tak, zdá se, zatím mohou jen broukat chorál příznivců fotbalového týmu Bohemians 1905: "Až nás bude milion, postavíme stadion." (vdr)
No Line On The Horizon možná nebude milníkem v kariéře U2. Neposílá kapelu za nové horizonty. Po pravdě řečeno, člověk od nich nečeká, že budou pípat jako družice, ale dokážou napsat písně, do kterých se Bono položí se svou velkou duší a s hořícím srdcem. A to se na nové desce stalo. Vždyť U2 shrnuli všechny své zkušenosti bravurním způsobem.
Na téhle desce se obrátili k tomu, co je v průběhu let oslovilo nejvíce, a spoustu vlivů zkombinovali do písničkářsky přesvědčivých, civilních, hudebně "nadupaných" a zároveň hluboce působivých skladeb. No Line On The Horizon je výjimečná deska i v tom, jak jasné tvary má, a přitom zůstává vlastně otevřená, jakoby bez hranic.
U2: No Line On The Horizon
CD 51:45 min., cena 319 korun
Hodnocení MF DNES: 80 %
