Nové Řecko je trojnožka antiky, Byzance a Balkánu

- U některých svazků edice Dějiny států lze želet, že věnují tak mnoho pozornosti politickým půtkám posledních let a tak málo pozornosti starším historickým etapám, v nichž dějiny příslušného státu koření. V případě Dějin Řecka je zato metoda "rozšiřujícího se hrdla" vědomá a trefná: úroveň dosavadních vědomostí českého čtenáře o řecké historii se totiž pohybuje opačným směrem.

Zatímco antické dějiny jsou součástí školních osnov a tématem dostatku publikací, zatímco i k byzantskému neboli středořeckému období máme k dispozici Dějiny Byzance (zpracované zčásti týmž okruhem autorů jako Dějiny Řecka) a k nim komplementární Byzantskou vzdělanost profesorky Růženy Dostálové, o novořeckém národu a kultuře se u nás ví stále pramálo.
Jádrem Dějin Řecka jsou proto kapitoly o "třetím Řecku", Řecku uvědomujícím si od 18. století znovu samo sebe. Tyto kapitoly jsou plné válek, nastolování a svrhávání vlád; jako každé jiné dějiny. Jsou však plné i čehosi zajímavějšího: úvah autorů a zpráv o úvahách Novořeků samých, čím vlastně nové Řecko je, odkud pramení jeho identita a kam má směřovat jeho národní a státní snažení.
Západoevropští přátelé a patroni Novořeků v nich viděli dědice Řecka vysněného evropskými vzdělanci z antických textů a soch. Romantičtí básníci Chénier a Hölderlin, patriarcha uměnovědy Winckelmann, šílenec Nietzsche a tolikeří jiní lkali jako aischylovský chór: Řecko už není! Přišli jsme pozdě! Ba, už barokní chorvatský básník Gundulič, podnikaje v 17. století ve verších okružní cestu Řeckem, spíná ruce: "Jsi to ještě ty, ó slavná / země řecká, ona máti, / která znala od pradávna / moudrost světu rozdávati?" Jak se asi tvářil první novořecký panovník, klasiky vyškolený bavorský princ Otto, když vjížděl roku 1834 do Atén a nalezl Parthenón proměněný v mešitu a město plné křesťanských chrámů a minaretů, Turků a Albánců...
Rusové naopak nabádali Novořeky, aby nezapomínali na to, že jsou vlastně Byzantinci, potomci nejpravoslavnějšího impéria. A Novořekové sami - nevěděli. Dějiny posledních dvou staletí Řecka jsou sporem mezi antikou a Byzancí, mezi Aténami a orientací na "největší řecké město" Konstantinopolis. Říci "Řecko je obojí" je řešení nepříliš důvtipné, ale asi jediné možné. Důkazů pro kontinuitu kulturních forem mezi antikou a řeckým křesťanstvím nacházíme v přechodné etapě mezi nimi (3.-6. století) dost - a důkazů pro diskontinuitu přinesli antibyzantsky naladění milovníci klasického Řecka neméně.
Ze stránek Dějin Řecka však prosakuje ještě cosi třetího, a to ne ve smyslu syntézy: Řecko "balkánské": společnost neuvěřitelně rozhádaná, vraždící své politické vůdce s oblibou právě tehdy, když přinášeli své zemi svobodu a úspěch (první prezident osvobozeného Řecka Kapodistrias, vítěz v první balkánské válce král Jiří I.). Společnost vyvěšující uříznuté hlavy na náměstí ještě v padesátých letech tohoto století. Společnost, která svými sousedy, "barbarskými" Albánci, Bulhary či Makedonci, okázale pohrdá, ale v mnohém se jim podobá víc, než by jí bylo milé.
"Balkánskost" však neznamená nekulturnost. Kapitola Kulturní vývoj Řecka ve dvacátém století předestírá desítky jmen, z nichž zajisté jen několik (přinejmenším Kazantzakis, Kavafis a nositelé Nobelovy ceny Seferis a Elytis) je světových: novořecká kultura opravdu není starořecká. Avšak - čtenáři čtoucí tuto knihu v českém jazyce také nemají příliš právo nad ní ohrnovat nos. Tato kapitola, jakož i kapitola o řecko-českých vztazích, které Růžena Dostálová a Pavel Hradečný napsali s tak zjevným zápalem, by měla mít svou obdobu ve všech svazcích edice Dějiny států.

Pavel Hradečný, Růžena Dostálová, Věra Hrochová, Pavel Oliva, Vladimír Vavřínek: Dějiny Řecka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, 765 stran, náklad neuveden, cena 395 korun.