Když jsem při svém nedávném pobytu v New Yorku platil kávu u pokladny v Starbucks, padl mi zrak na nové album Memory Almost Full od Paula McCartneyho.
Pokladní si toho všiml a povídá mi: „Je stále talentovaný. A vždy byl.“ A tím vlastně odpověděl na otázku, kterou mi lidé často kladou. „Proč se ti líbí Paul?“
McCartney už potvrdil svoje nadání jako skladatel, zpěvák i muzikant. Proto jsem s novou deskou vždy zvědavý, jestli se na ní najde nějaká výjimečná skladba. Na tomto CD je to například píseň That Was Me. Ale pojďme po pořádku.
Album začíná písničkou Dance Tonight, kterou Paul složil na mandolíně. Ani dnes prý neumí pojmenovat všechny akordy, které použil. A tím nám vlastně prozrazuje, co bývá často pro skladatele při komponování důležité. Je to moment překvapení. S kytarou by nejspíš na tuto melodii nepřišel.
Po takovém úvodu v lehčím tónu nám autor i v následujícím titulu Ever Present Past dokazuje, že melodie ho jednoduše navštěvují. Tady si už také všimnete textu, který je velmi osobní. Takových je na Memory Almost Full více a mají co říci.
V See Your Sunshine mě znovu bere způsob, jakým hraje na basovou kytaru. Ringo nedávno na CNN označil McCartneyho za nejmelodičtějšího basistu, jakého zná.
V úvodu Only Mama Knows Paul koketuje s vážnou hudbou, ale vzápětí překvapivě přejde do rocku.
Je to různorodost, která mě na něm, kromě výborného hlasu, vždy bavila. Nikdy nevíte, jakým stylem vás překvapí. Přesto Memory Almost Full drží pohromadě od začátku až do konce.
Přes písně jako Mr. Bellamy, Gratitude a další se dostanete až k závěru, kde se v The End Of The End zaobírá myšlenkami na svou smrt. Kdyby bylo po mém, nechal bych tuto skladbu na CD jako poslední. Nebyl by to však Paul, aby se nechtěl rozloučit přece jen optimističtěji.
Vždycky, když McCartney vydá nové album, objeví se někdo, kdo poznamená: „Abbey Road to není. Na to nemá.“ Dovolte mi provokativní otázku. Kdo na to má?
Memory Almost Full patří mezi vydařené Paulovy sólové projekty. Kdysi se ve své písničce When I’m Sixty Four ptal, jestli ho budeme potřebovat, až mu bude 64 let.
Teď je mu pětašedesát a ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, je Paul se svým novým počinem opět v americké Top Ten. Proč? Protože je stále talentovaný. A vždy byl.
