 SelFbrush - Three Names
Absent Hour Records délka CD35:57 Hodnocení iDNES.cz: 80% |
Václav Havelka se svým projektem SelFbrush je už "klasikem" scény, které bychom mohli říkat neo-folková, a to přesto, že přichází teprve s druhým albem. Jeho novinka Three Names je příkladem výborné práce s minimalistickými prostředky.
Postupy převážně amerických lo-fi písničkářů si Havelka spolu se svým italským producentem Massimem Sartorem bezezbytku osvojil. Tato zřejmá návaznost je ale jen prostředkem, je naopak na hony vzdálena bezduchému kopírování.
Hlavním pozitivem alba je jeho celistvost. Ostatně, uvažování o případných "hitech" stojí zcela mimo kontext hudby, kterou SelFbrush hraje. I přes jednotnou náladu se ale v každé skladbě vylupují detaily, které prozrazují bohatost Havelkova muzikantského myšlení.
Realizaci těchto nápadů Havelkovi umožňuje kromě vlastních schopností také několik přizvaných hostí, podporujících zpěvákovu kytaru dalšími strunnými, klávesovými nebo bicími nástroji či doprovodným vokálem.
Album Three Names rozhodně není určeno na první či kulisový poslech, na ten je Havelkova hudba až příliš introvertní. Odhodlá-li se však posluchač odloupnout její slupku, bude odměněn.
 Folk3Mail - Místo na slunci
Piper Records, 39:38 Hodnocení iDNES.cz: 70% |
S druhým albem Místo na slunci přichází i Ondřej Pečenka a jeho projekt Folk3Mail. Pečenka používá posluchačsky výrazně "vstřícnější" prostředky. To samozřejmě neznamená, že by se pouštěl na pole podbízivého popu.
Převážně akustické nástroje, jen mírně ochucené elektrickými či elektronikou, se drží neagresivních, řekněme softrockových výrazových prostředků, blízkých některým odnožím britské scény.
V Pečenkovi je ale zároveň pevně usazeno myšlení, vycházející z toho dobrého v české folkové tradici. Nestaví však jen na textech, českými písničkáři často až příliš upřednostňovaných, je také talentovaným skladatelem s citem pro chytré melodie.
 Petr Nikl a Lakomé Barky - Přesletec
Black Point, 34:27+42:18 Hodnocení iDNES.cz: 80% |
Petr Nikl je především uznávaný a velmi svérázný výtvarník. Svou muzikantskou respektive písničkářskou tvář odhalil před časem na Andělem oceněném debutu Nebojím se smrtihlava. Nyní svou diskografii rozšiřuje o dvojalbum Přesletec.
Nikl oživil spolupráci s Lakomými Barkami, rozšířenou frakcí kapely Moberg Ensemble, a přizval další hosty z alternativních kruhů, například gambisty Irenu a Vojtěcha Havlovy, hráče na didgeridoo Ondřeje Smeykala či saxofonistu Bharatu Rajnoška.
Nikl spřádá podivuhodný svět, stejně osobitý jako jsou jeho výtvarná díla a instalace. Jeho písně však plně obstojí i bez vizuálního dojmu (jakkoli i ten je nezapomenutelný a konec konců k němu přispívá i originálně pojatý obal dvojalba).
Nikl si hraje se slovy skoro až poetisticky, experimentuje s možnými způsoby doprovodu, z nichž některé jsou vyloženě písničkářské, jiné mají dosah alternativistického hledání zvuků a rytmů, jejich možností a souvislostí.
Na první poslech se může zdát, že Niklovo dvojalbum je dílem hudebního naivisty. To je však zásadní omyl. Nikl s gustem osahává různá prostředí, nikoli však proto, že by se nedokázal přidržet jednotné formy. Jeho svět je mnohotvárný a stejná je i muzika, ve které jej reflektuje.
 Sylvie Krobová - Stín
Black Point, 58:44 Hodnocení iDNES.cz: 90% |
Největším překvapením této písničkářské várky je bezesporu debut Sylvie Krobové s názvem Stín. Ve svém oboru - řekněme šansonovém - je navíc objevem tohoto roku.
Autorka a zpěvačka s ruskými kořeny, které se určitě odrážejí do zvláštní směsi patosu a zadumanosti, se střídavě doprovází na klavír a akordeon, ale hlavně si přizvala dva zásadní muzikantské partnery.
Bezpražcový baskytarista Oto Sukovský vykresluje nádherné melodické linky, jimiž rozechvívá posluchačovo ledví, violoncellista Vojtěch Havel si vyhrává se zvukovými možnostmi svého nástroje a často jej přetváří ve zpěvaččina partnera v dialogu.
V pěveckém projevu Sylvie Krobové je hodně herectví. Je to ale herectví zpěvácké (pravý opak takzvaného "hereckého zpívání"), příbuzné výrazovým polohám francouzských či německých šansoniérek. Tedy to, co Lubomír Dorůžka kdysi nazval "divadlem světa ve třech minutách".
