Jak jste přežili nedávné povodně?
Nakonec to nebylo tak zlé. Nejhorší byla bezmoc, když stojíte a nemůžete nic dělat. Tři měsíce jsme na Štvanici stavěli džungli, vozili platany až z Itálie, budovali bahenní prales; hladina se zastavila pár centimetrů od prvního stromu. Štáb se stěhoval do hotelů na opačné straně řeky, a pak zase nemohl přes vodu zpět, ale ani letět domů, protože pasy zůstaly v hotelových trezorech. Ale něco jsme měli na kopci, něco jsme přestavěli, změnili natáčecí plán, čili jsme ztratili jen půl dne. Samozřejmě jsme pojištěni.
Je pravda, že pro váš film potápějí v umělé nádrži na Barrandově vůz metra?
Ano. Jde o scénu vyplývající z děje, kde hrdina změní maličkost v minulosti, a ovlivní tak celou evoluci. Je to ironie, chystat si takový záběr pro film - a pak vidět, jak se stává skutečností.
Jeden z vašich projektů, Mušketýr s Catherine Deneuveovou, se prý měl také točit v tuzemsku, ale nebyly volné ateliéry.
Opravdu? V době, kdy jsem tu produkci dával dohromady, o tom nebyla řeč, ale je to možné. Vím jen, že tehdy, v roce 2000, se mluvilo o případném americkém kupci Barrandova. Mušketýr začal v amerických kinech velkolepě, jenže startoval 10. září 2001, den poté přišel o diváky. Ale díky videu a DVD už vydělal 60 milionů dolarů, zhruba dvakrát tolik, co stál.
Dá se práce producenta, spojující tvorbu i finance, naučit?
Dá, ale v praxi, ve škole sotva. Já jsem zprvu režíroval jako můj otec, ale když jsem čekával na peníze, zjistil jsem, že mě baví dělat více filmů zároveň. Ostatně i producent začíná od tvůrčí stránky, od myšlenky. Když se rozhodne, že stojí za to ji uskutečnit, že diváci přijdou, začne obíhat banky, studia - a pořád nemá nic v ruce, jen tu ideu. V Německu jsem byl u zrodu soukromých televizí, které si zvykaly na jiný systém než stanice veřejné služby, kde rozhoduje režisér. Princip je ve zkratce takový: jdeme půl na půl, já mám práva pro zbytek světa, a tudíž se film musí natočit tak, aby se i zbytku světa líbil. Základem všech takových mezinárodních projektů je točit v angličtině.
Nenařkl vás někdo ze zrady Evropy ve prospěch Hollywoodu?
Neslyším to často. Taky je to jen část produkce, točíme i malé mladé filmy s rozpočtem pod milion marek. To je profese mé ženy.
Stalo se vám, že jste látku špatně odhadl a vznikl propadák?
Jistě. Taky dělám chyby. Kdybych byl neomylný, byl bych bohatý skorobůh, který jen sedí a radí. Ale filmy žijí dlouho, dvacet i pětadvacet let, propadnou-li v kinech, vždy něco vydělají na videu a z televizních práv, takže vyložený krach jsem nezažil.
Víte přesně, kdo je typický většinový divák dneška?
To vědět musím. Ta největší skupina je stejná ve Státech jako v Německu: lidé, co přijdou do kina častěji než dvanáctkrát do roka, mladí od 12 do 24 let, kteří rovnou ze školy míří do multiplexu, dají si tam pizzu nebo hamburger, počkají na film a po filmu tam zůstanou. Pro ně je to životní styl. Ale pozor! Druhá největší cílová skupina, to je zcela nová, překvapivá věc, jsou lidé mezi 45 a 55 lety, generace rodičů, kteří zamlada byli zvyklí do kina chodit, pak odchovali děti a teď se do sálů vracejí. Představují tak silnou vlnu, že v Americe už se pro ně vymýšlejí „extra“ filmy, inteligentnější, evropštější, když už thriller, tak s hvězdami typu Jodie Fosterové. Budují se pro ně i zvláštní kina, kde místo popcornu v kornoutu najdou klasickou restauraci. Dají si tu solidní večeři a po ní solidní film. Ve Státech je to nová móda, za dva tři roky dorazí do Evropy.
Musí tedy i režisér přesně vědět, pro koho točí?
Bezpodmínečně. Výzkum publika, to je přímo věda, říše sama pro sebe. Mušketýra jsme na testovací projekci vezli na jih od Los Angeles, k mexickým hranicím. Tam děti neznaly nic: kdo je d'Artagnan, Dumas, ani dějiny Francie. Nikoho to nezajímalo. Tak jsme z filmu vyhodili celý vysvětlující úvod a začátek shrne jediná věta: Tehdy bylo ve Francii těžké stát se mušketýrem.
Co na to říkal režisér Peter Hyams?
To víte, že nebyl šťastný. Ale jak do hry vstoupí velká studia, jisté věci už filmař neovlivní. Opět s Hyamsem točíme Zvuk hromu pro Warner Bros. - za dva týdny tu skončíme, rok zabere výroba pěti set počítačových triků, na podzim 2003 bude film hotov. Ale zda ho studio pošle do soutěže proti třetímu Harry Potterovi a Pánu prstenů, nebo počká, jestli obsadí 2200, nebo 2500 kin, do toho už nemůžeme mluvit.
Váš dědeček kdysi přivedl do Hollywoodu legendu Billyho Wildera. Můžete něco z jeho tehdejších zkušeností stále využívat?
Kdepak, i můj otec byl na sklonku svého života rád, že už stojí mimo. To je dnes úplně jiný svět, film se dělá mnohem rychleji a pod obrovským tlakem. I mladý divák je rychlý, stáhne si film z internetu den po premiéře, a nezabráníte tomu. Vkus se sbližuje, stále více lidí na celém světě chodí na stejné filmy. Ale v globalizaci vidím i šanci.
Jakou? Třeba že děti už neřeší, jestli je jejich oblíbenec Tom Tykwer ještě německý, evropský, nebo už hollywoodský režisér?
Přesně tak. To zajímá jen novináře, mládeži je to fuk. A mě zase zajímá, jak vybudovat v Evropě takový producentský systém, aby nadaní Tykwerové nemuseli utíkat do Hollywoodu a našim nejlepším hercům stačil k obživě jeden film ročně jako Harrisonu Fordovi.
 Jan Fantl. |
 Jan Fantl. |
 Jan Fantl. |
 Jan Fantl. |
