Mariusz Szczygiel

Mariusz Szczygiel | foto: ČTK

Znalec Čechů Mariusz Szczygieł o švejkovství, záchodcích a krvi hrdinů

  • 5
Autor bestselleru Gottland, polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł, je už několik let zaveden jako jeden z nejpronikavějších zahraničních znalců toho, čemu se se říká česká národní povaha. Jeho poslední kniha Láska nebeská to jen potvrzuje.

Jedná se o soubor Szczygiełových fejetonů, které psal pro sobotní magazín deníku Gazeta Wyborcza, které se vázaly k postupnému vydávání sedmnácti slavných literárních děl českých autorů a jejich filmových verzí (mj. Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Vladislav Vančura, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Václav Havel či Michal Viewegh). Což byl na polském trhu unikát: "Soubor, jaký v Polsku dosud neměla žádná světová literatura," píše v úvodním Dopise českému čtenáři.

"Z přečtených knih si většinou pamatuji jen jednotlivé věty a ty pak začínají v mé hlavě žít vlastním životem," vysvětluje autor princip, na kterém fejetony vystavěl. "Mé fejetony jsou tedy jen improvizací na téma určité knihy, jakousi jam session, v níž se někdy objevují zcela nečekané motivy."

V některých fejetonech, třeba v tom, provázejícím Smrt krásných srnců Oty Pavla, se Szczygieł víceméně drží autora a částečně i díla, ba dokonce se spíš mimoděk blíží svým psaním stylu dotyčného spisovatele. To jsou ale spíše výjimky. Většina literárních děl potažmo filmů jej inspiruje k vlastním úvahám na české téma.

Osudy dobrého vojáka Švejka samozřejmě nemohou Szczygieła nevést k přemýšlení o českém "švejkovství", tedy snaze přežít za každou cenu, která je oproti polské nátuře tak rozdílná. A na pomoc či pro dokreslení si bere kontroverzní životní příběh režiséra Otakara Vávry, který bez větších morálních problémů přijímal ceny a pocty od několika politických režimů.

Ve fejetonu O tom, jak manžel paní Vondráčkové nikoho neobsluhoval (snad ani není třeba konkretizovat, ke kterému českému dílu se vztahuje), rozpřádá jiskřivou úvahu o české cti, služebnosti a sebereflexi. Ve fejetonu k Papouškovu resp. Formanovu Černému Petrovi zase s nadhledem mluví o rozdílech nápisů na zdech nejen polských a českých záchodků.

"Nápisy na záchodcích jsou zrcadlem národů a dokonale předvádějí, co máme společného (zejména sexuální touhy) a čím se lišíme... Pokud jde o český národ, ten vynesl literární žánr, jakým jsou nápisy na záchodcích, do přímo nebeských výšin... Plyne to možná z toho, že statistický Čech chodí na veřejný záchodek častěji než statistický Polák. Proč? Češi prostě pijí víc piva než my."

V případě fejetonu o Ostře sledovaných vlacích zase vypráví příběh, který souvisí s filmovým protagonistou Václavem Neckářem. Je o tom, jak při své návštěvě v jeho vile u dveří vedl se zpěvákem spor o to, zda se má jako návštěva při vstupu zout, což je, jak známo, ryze český zlozvyk. A zobecňuje téma vztahu různých národů k noblesnosti.

Nejsilnější fejeton se bezesporu týká Václava Havla a vyšel k příležitosti edice jeho Žebrácké opery. Nese název O tom, jak Havla milovaly vši, vypisuje několik příkladů, jak byl někdejší disident a pozdější prezident - vlastně bez ohledu na státní zřízení - "fízlován", ať už z politických nebo osobních důvodů.

Nejpodstatnější částí fejetonu pak je Szczygiełův popis finále Havlova života ve stínu trapného spisku Ireny Obermannové Tajná kniha (2011, více zde). "Paní Obermannová by se jistě divila, kdybych její práci srovnal s prací československých estébáků," píše Szczygieł. A dodává: "Vši si prý mezi lidmi nevybírají a každá krev je dobrá. To si nemyslím. Jsem přesvědčen, že vši mají nejraději krev hrdinů."