Možná proto předcházela desku pověst, že je depresivní, takříkajíc "na mašli". Ty písně jsou spíš opravdovější.
"Na temných strunách přehrávám pravdu svou," zpívá Bílá v úvodní skladbě Stůj. Jsou to písně na pomezí popu a šansonu, na jedné straně těží z aranžmá, která se zvedají od dlažby ulice k monumentálním obrazům.
Na straně druhé se opírají o texty Gabriely Osvaldové, které si zaslouží pozornější poslech než sloganovité popové šlágry.
Ze stínů mysli
Bílá ještě neměla desku tak jednolitou. Ženu (Woman) zde představuje v rozechvělých či přehnaně dryáčnických tónech, ukazuje její slabost i sílu.
V převzaté skladbě Stůj, jejíž houpavou melodii podtrhují Hammondovy klávesy, se trápí láskou, která ztratila smysl.
"Miluji tě" opakuje ve stejnojmenné skladbě jako kolovrátek, nakonec ta slova nechce od svého protějšku slyšet, jen si potřebuje být jistá. Odlehčené aranžmá s kytarami Petra Bindera posouvá náladu desky na světlejší stranu.
Jenže pak přijde Osudová láska. "Každej blázen jednou pochopí, že se v jejích vlnách stejně utopí." Výborná skladba se zvolna nabíjí emocemi a roste až k drásavým tónům.
Vedle křehce podané, ve skutečnosti tíživé zpovědi Ví aj pí o tom, že člověk může být obroušený jak otupělý balvan ("můj smutek není žádnej ví aj pí, můj smutek není žádná celebrita"), se deska přehoupne k šansonovému příběhu Plynový lampy, který připomíná staropražskou odrhovačku, včetně pohvizdování. Zazní zde téma hrdé, drsné, ale bolestné samoty, které se na desce několikrát vrací.
Uhrančivá píseň Soumrak na člověka padne jako deka. Hudba se rozpíná do šířky a připomíná panoráma „nasládlé české krajiny“, jejíž obrazy črtají tóny harmoniky i smyčců. Když Bílá zpívá zvolna, jakoby malátně, o touze spočinout až nadosmrti, běhá mráz po zádech.
Doufám je píseň o vůli, zvednutí se ze dna, již podává s vroucí naléhavostí. Přes další slovansky melancholickou píseň Posloucháš? dospěje album k vrcholu ve skladbě Živý nás nedostanou – s křehkým, chladně konstatujícím zpěvem: "tak promiň, řečníku, těší mě, hrobníku", a křičeným refrénem. Může přijít úleva, když člověk odloží život jako břemeno.
Mezi vzestupy a pády, lehkostí a tíhou může být úzká hranice. Zdařilé skladby desku jakoby překračují tam a zpět. Z objetí dramatických emocí posluchače vyprostí Kruhy v obilí.
Hravě praštěná, takřka labužnicky vypiplaná píseň i s narážkou na starý hit Láska je láska vypráví o opilých mimozemšťanech a všem, co by mohly jejich kruhy znamenat. Včetně zamilovaných vzkazů.
Méně křiku, více emocí
Zpěvačka umí střídat písňové role a vyprávět příběhy – to se od šansoniérů čeká. Jenže Bílá někdy příliš zesiluje hlas k tónům, jež působí škrceně. Agresivní výraz se pak zbytečně zužuje do jednostranného, místy nepříjemného tlaku. Méně křiku znamená více emocí.
Každopádně se album Woman dostává do okruhu desek pro dospělé, jež připravují například Petr Hapka s Michalem Horáčkem. A tohle je cesta naznačená předchozím albem Jampadampa, po které se Lucie Bílá může vydat dál.
Lucie Bílá: Woman
CD, 45:03 minut, cena 349 korun
Hodnocení MF DNES: 80 %
