Nová Amélie si poněkud plete lásku s vírou

Název francouzského snímku Bůh je velký - já ne zní sice efektně, ale o příběhu ani žánru nic neříká. Podobně bezobsažný je i distribuční podtitul: Bůh je jenom jeden a láska překoná všechno. Šikovný reklamní agent by tuhle milostnou komedii prodával coby novou Amélii z Montmartru. Neboť pařížskou hrdinku toužící po lásce - kříženou navíc s Deníkem Bridget Jonesové - hraje opět okouzlující Audrey Tautouová, a navíc i tahle potrhlá slečna se vyznává v deníčku ze svých zmatků legračními výlevy.

Na rozdíl od baculaté třicátnice Bridget ovšem lehce výstřední modelce Michelle neujíždí vlak, spíše se ještě nevyhrabala z puberty. „Je mi dvacet a prošvihla jsem život,“ tvrdí hned v úvodu, kdy se v rychlém sledu rozejde s přítelem, vyspí se s prvním mužským, který se namane, a pokusí se o sebevraždu. Slabší povahy v téhle chvíli užuž plánují, že se z kina raději vytratí, neboť vše nasvědčuje, že se chystá další z těch horších psychodramat po francouzsku se slovním nimráním se v citech a pocitech, probíhajícím v mondénních kulisách.

Ale film naštěstí originálně přehodí výhybku: dívka se znovu sblíží s onou náhodnou známostí, židovským zvěrolékařem, a s jímavě dychtivou opravdovostí, s níž podniká všechno na světě, se kvůli slibnému vztahu ponoří i do studia mužovy víry. Humor, který tryská z oněch kuchyňských lekcí judaismu, je největší ozdobou filmu, spolu s jiskřivým herectvím ústřední dvojice.

On, navenek zrale tolerantní, ale ve skutečnosti nedůtklivě zranitelný, kdykoli přijde řeč na židovskou otázku, křičí: Neříká se holocaust, ale šoa! Ona, nevzdělaná, ale neodbytná i odzbrojující, když studuje staré filmy i rituály, dodržuje sabat, nutí ho sledovat ruské dokumenty namísto Čelistí, na které se těšil. Tajně stopuje jeho rodiče, jejichž přízeň si chce získat. Vláčí ho na společné lekce k rabínovi a ve svém nadšení jej obviní z vlažnosti vyznání: Ty nejsi dost Žid!

Bůh je velký - já ne Francie, 2002
režie	Pascale Bailly
scénář	Pascale Bailly Alain Tasma
kamera	Antoine Roch
hrají	Audrey Tautouová Julie Depardieuová Edouard Baer a další
hudba	Stéphane Malca
původní název	Dieu est grand, je suis toute petite
délka	100 minut
žánr	komedie
Bůh je velký - já ne - premiéry
kina	20. června 2002

Jistě, ani jedinečný nápad se sdílením víry coby zdánlivě nutnou součástí partnerského vztahu, který si dívka zopakuje pro změnu i s buddhistou, nemůže zastřít, že v případě režisérky Pascale Baillyové jde o typicky ženský film s tematikou podivných lásek, o další mozaiku střípků věčného hledání, setkávání, loučení, míjení a dospívání. Sice ve srovnání s Amélií film nevyzařuje tolik snové představivosti, na Bridget Jonesovou zase nestačí dávkou sebeironie.

 Servisní článek k filmu čtěte ZDE.

Ale přesto má svůj neokázalý půvab spojující melancholii s úsměvem, a nadto je zajímavým svědectvím o jistém znaku doby - o generaci, která zvídavě objevuje nová a nová náboženství, trochu jako dobrodružství, trochu jako módní doplněk, aby nakonec zjistila, že víra nespočívá v korálcích či svíčkách, a právě tak že nemá nic společného s láskou.

Jenže když je člověku dvacet, chce někam patřit - a má-li přitom tak nevinná kukadla jako Tautouová, divák rád zapomene, že v reálném životě by podobným zhýčkaným manekýnkám s nepříliš oslnivým intelektem spíše naplácal, než aby chápavě sdílel jejich nípání v srdečních záležitostech.

Fotografie z filmu Bůh je velký - já ne.

Fotografie z filmu Bůh je velký - já ne.

Fotografie z filmu Bůh je velký - já ne.

Fotografie z filmu Bůh je velký - já ne.