Snímky z pražských koncertů najdete ve fotogalerii.
Lidé mohli sledovat zrod alba a postupně si skladby z Nohavicovy internetové adresy stahovat. Deska zachycuje Nohavicu v prostředí, které je mu nejvlastnější.
Posluchači jsou živou vodou, jež zalévá jeho komediantství, melancholii, baladičnost i radost z vyprávění. Člověk se v jeho písních rád zabydlí a rychle se naladí na zpěvákovu vlnu.
Jistě, nahrávka nenahradí bezprostřední živý zážitek, ale leccos ze vzájemného jiskření v pražských sálech se zachytilo i v digitálních "empétrojkách".
Z role do role
Dvaadvacet skladeb ukazuje Nohavicu z mnoha úhlů. Každá z písní jako by mu předepisovala roli, již s bravurou střídá. Nohavicovo sansonové herectví roste s kvalitou písně. Vcelku běžný song Ragby dopadne průměrně, ovšem takhle skladba vyzní ve srovnání s písní Ranní hygiena, ze které mrazí.
"Pod hospodským stolem probouzí se piják, rozhlíží se kolem, nechápe to nijak, celý konsternován, léčí kocovinu, v barech Gottwaldova prochlastal se k Zlínu." Několika slovy i barvou hlasu načrtne Nohavica situaci a hned rozehraje další obrazy.
Skvěle předvede šílence, v písni Pavilon č. 5 se naprosto bláznivě zachechtá. Rozjede bujarou píseň Kdyby, která by asi jiného interpreta totálně ztrapnila. "Kdybych měl prsa jak má paní Soňa, s chlapy bych trsal tělo na tělo, večer co večer chlastal bych koňak a k ránu bych ječel, jak je veselo."
V písni Staré dobré časy je z něho "starý vysloužilý partyzán, puding co už byl dávno z misky vylízán", který s odstupem vzpomíná na "staré dobré" totalitní časy. A jeho píseň Pane prezidente prostě jenom přenáší bezradné pocity člověka, kolem něhož se po listopadu 1989 zřítil svět, donedávna vymezený běžnými životními starostmi.
Velký vypravěč
Různé příběhy umí Nohavica vyprávět, vstupovat do písní jako do různých komnat, přecházet z děje do děje. Člověk si živě představí devatenáctileté krásky, které rafinovaně skrývají vše, co lehce smyslná píseň Dívky v šatech z krepdešínu naznačuje. Dojde i na společné zpívání s publikem v Písni o té revoluci 1848, která vtipně glosuje český národní osud.
Až po dvaceti letech Nohavica vrací do oběhu písně, na kterých vyrůstala první generace jeho fandů. Předchozí alba Divné století, Moje smutné srdce či Babylon byla jasně napřímena do budoucnosti. Opírala se o nové texty, jež písničkář spíše doplňoval kousky ze starých časů.
Pražská pálená sice nabízí nový ironický song Moje milá dej mi ještě šanci, ale vcelku je album prvním důslednějším ohlédnutím za folkovou minulostí Jaromíra Nohavici, jehož koncerty si tisíce lidí zachytily podomácku na pásky či kazety. Zajímávaje další věc: dříve, stejně jako nyní, byl vyřazen ze hry hudební průmysl. A obal k Pražské pálené si může posluchač vybrat z desítek návrhů na internetu.
V mapování lze samozřejmě pokračovat, i když ojedinělé písně jsou prošlé časem. Forma internetového dárku posluchačům je asi nejlepší způsob, jak si ověřit životaschonost písní a připomenout slovanské kořeny Nohavicova stylu. I skladba Halelujá, jež se stala polemikou s bývalou vrchností, si zachovala nadčasovou příchuť a bujně odvázanou melodii. Nohavica zpívá v uvolněné, šansonové náladě, je stále vyzrálejší. Podobně jako dobrá pálenka.
JAROMÍR NOHAVICA - Pražská pálená
www.nohavica.cz, délka CD 66:16
Hodnocšení MF DNES: 
