"Mám sako ze sametu, už z něho nevymetu prach. Po kapsách zátky piva, to když jsem ještě míval strach," začíná Nohavica zprvu nenápadnou píseň, jejíž nahrávku pořídil 7. července při koncertě v artikulárním kostele Nejsvětější Trojice v Kežmarku. Stáhnout si ji můžete z jeho internetových stránek zde.
Sako ze sametuPíseň Jaromíra Nohavici |
Jen s kytarou a akordeonem Roberta Kuśmierského se mu v jeho typické melodice i poetice náznaků daří glosovat společenský i osobní vývoj od dob sametové revoluce lépe než mladším a bojovnějším autorům.
Letos šedesátiletý písničkář zůstává v novince osobní, srozumitelný a přitom nechává dost prostoru pro výklad. "Občas nás nechali i zahrát a my, na klopě placku Havel na hrad, hráli jsme," připomíná, co bylo důležité, a v nostalgické písni se mu vytrácejí ideály i lidé, kteří je tvořili. "Říkali z televize, že přišel velké krize den. Jakápak sakra krize, to tu jde jen o peníze všem?" glosuje témata, která se podstatná jen zdají, a daří se mu přitom vyhnout banalitě pivního nadávání.
Poselství písně vyjádřené textem "Kde se ztratila slova o naději, o tom, že zázraky se dějí, když člověk chce" může působit pro cynika banálně. Ale provedení i prostor, který Nohavica pro záznam zvolil, nenechávají banalitě příliš místa. Sako ze sametu v sobě má ryzí písničkářství, působí na emoce a přitom z něj nemizí jistá naděje. Bez přímočaré angažovanosti protestsongu připomíná, že je lepší, když ideály začínají, než když končí.
