RECENZE: Devátá deska No Name je po všech stránkách vyzrálá

Albu S láskou možná chybí prvoplánové hity. Jejich absenci však slovenská kapela dohání dobře sladěnou kombinací písní, které svou kvalitou přesahují běžné popové popěvky.

Úspěšných slovenských kapel, jež by u nás mohly běžně vyprodávat haly, není zase tolik. Košičtí No Name mezi ně bezpochyby patří a před oslavami dvaceti let na scéně, které je čekají příští rok, přicházejí s albem nazvaným S láskou.

S láskou

70 %

Autoři: No Name

Nahrávka po poslechu zanechává dvojí dojem – že kapela dokázala zkušenosti z předchozích osmi řadových desek dobře zúročit a že ta devátá vznikala s radostí. Sourozenci Timkovi a jejich kolegové se dušují, že i po vydání dokážou poslouchat všechny skladby bez přetáčení, což není obvyklé. Ale nejspíš si tenhle způsob budou moci osvojit i posluchači. Predikovat hitový potenciál jednotlivých písní je vždycky ošemetné, nicméně slabých míst se na desce skutečně mnoho nenachází.

Hudební erudice a podle toho i výsledná muzika se u No Name samozřejmě v čase posouvala. Bylo by asi příliš zjednodušující říct, že v začátcích kariéry tvořili silné refrény a po dvaceti letech vymýšlejí složitější kompozice. Na albu s Láskou totiž zůstalo něco od obojího.

Přesto jak titulní píseň, která vyšla už jako singl, tak třeba úvodní skladba Povedz mi jsou vystavěné na ne zcela jednoduchých melodických linkách. Řeklo by se, že zní až fajnšmekrovsky, každopádně si při prvním poslechu těžko představit, že je hromadně zpívá celé publikum. Navzdory tomu zde funguje jakási neurčitá chemie a po druhém či třetím přehrání se většina skladeb posluchači sveřepě zadře pod kůži.

Desetipísňová kolekce je mixem rychlejších skladeb, mezi něž patří již zmíněný singl S láskou nebo O aký život by som stál, s baladami, jako je Život nebo Mám len pár chvíľ. Poslední jmenovaná má místy až claptonovský nádech, jednak příjemně nakřáplým zvukem kytary i celkovou aranží, jednak některými harmonickými postupy, jež jsou snad přímo vypůjčené z jeho slavné Wonderful Tonight. Jedenáctou bonusovou skladbou je „soft“ verze úvodní Povedz mi ořezaná až na podstatu a oblečená vlastně jen do hávu z akustických kytar a klavíru. No Name si tentokrát album produkovali sami a obnažená Povedz mi je hezkou ukázkou toho, že kvalitní písnička nezbytně nepotřebuje silné vrstvy hudebního make-upu.

Jistá vyzrálost a suverénnost tvorby bezmála dvacetiletých No Name se promítla i do jejich textů. Nejsou to bezduché náměty „já a ty a on a ona“, ale nejde ani o prvoplánové spasení světa. „Povedz mi prosím, či je to fér, že ľudia necítia vôbec prítomnost sfér“, zpívá například Igor Timko v Povedz mi, což je slogan sice oduševnělý, ale na hony vzdálený některým písničkářským dobrodějům, z jejichž textů kape všeobjímající láska jako sliz.

Možná že někomu budou na desce S láskou chybět hity působící na první signální. Ale No Name jsou zkušení hitmakeři, takže přinášejí porci poctivě udělané muziky, která kapelu posouvá dál a přitom rozhodně není žádnou nestravitelnou alternativou.