RECENZE: Nick Cave má svou kazatelnu. Ctitelé jásají, jiné film míjí

Čtyřiadvacet hodin po boku rockové hvězdy. Do našich kin jde Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, celovečerní režijní debut Iaina Forsytha a Jane Pollardové, kteří tak završují sedm let spolupráce s muzikantem. A nezapřou víc obdivu než odstupu.

Pro fanoušky svérázného umělce neexistuje ani v případě jeho filmového portrétu jiná známka než sto procent. Řečeno slovy sloganu známé reklamy: když ho milujete, není co řešit.

Nick Cave: 20 000 dní na zemi

60 %

Dokumentární / Drama / Hudební

Velká Británie, 2014, 96 min

Režie: Iain Forsyth, Jane Pollard

Hrají: Nick Cave, Blixa Bargeld, Kylie Minogue, Ray Winstone, Warren Ellis

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.4

Ovšem film jako takový má jiná měřítka než čistou náklonnost k hrdinovi. A snímek Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, který po karlovarské festivalové předpremiéře právě vstupuje do našich kin, dává až příliš ostentativně najevo, že chce po vzoru svého protagonisty být co možná jiný, netradiční, nezávislý, odlišný, až se z toho stává přestylizovaná manýra.

Dítě a mongolský psychopat

Po hlučném úvodu s efektním odpočítáváním dnů, jež dosud prožil, zazvoní budík. Nick Cave vstává, zkoumá se před zrcadlem a zahajuje svůj monolog, typickou úvahu na téma existenciální krize. Klade si otázky po smyslu bytí, u starého psacího stroje vykládá, jak si tvoří svůj vlastní svět, jeho oddaní fanoušci hltají každé slovo jako posvátné apoštolovo kázání. A kacířům to připadá aranžované, strojené, připravené. Ostatně titulky přiznávají, že Cave se podílel na scénáři.

Naštěstí má i smysl pro humor a pro detail, což doloží třeba v příměru líčícím vznik hudebního kontrapunktu: jako když zavřete do jednoho pokoje dítě s mongolským psychopatem a čekáte, co z toho vzejde. Vcelku zábavné okamžiky se najdou také během muzikantova „výslechu“ u psychoterapeuta, kde povinné milníky životopisných dokumentů (rodiče, dětství, dospívání, první láska, první dotyk s uměním)dostanou alespoň zajímavější obal a příležitost ke zveřejnění drobných historek včetně převlékání do ženských šatů.

Trochu se opakuje

Ovšem po celou dobu podvědomě vrtá člověku hlavou, nakolik spontánní výlev vlastně sleduje a nakolik byl nacvičený. Cave si pouští kameru skutečně hodně blízko k sobě, nicméně stále si je zjevně vědom její přítomnosti. Vesměs to působí, jako by přímo na ni a pro ni hrál, co si předem vymyslel, naplánoval, domluvil.

Divák se tak dozví, že Nick Cave věřil v boha, jen když bral drogy, nebo že na koncertech „hledáme zážitek, který by nás přetvořil“. Dobře formuluje, i když třeba v popisu neodhadnutelných, neopakovatelných a nepojmenovatelných zázraků sounáležitosti zrozených na pódiu se trochu opakuje. Přidá pár kouzelných zážitků s Ninou Simone a další vzpomínky i meditace v sérii napůl fantaskních dialogů v autě s různými spolujezdci. To už je vyloženě umělé okrašlování obsahu, jenž se obvyklým uměleckým portrétům zas až tak výrazně nevymyká.

Muzikantské kouzlo

Ovšem vedle výmluvného kazatele Cavea je tu ještě jeden Cave: fascinující, když diriguje a nahrává, neskutečně silný, když u klavíru sám zpívá. Tehdy i publikum, které snímek jinak chladně míjí, propadne jeho osobitému kouzlu. Muzikantskému kouzlu.

Načež v závěru přijdou uhranuté fanynky, nabitý sál, večerní pizza s dětmi a člověk si řekne, že přes všechny okaté vypravěčské ornamenty je to vlastně dost konvenční, byť zajímavý portrét.