Režie Jonathana Millera je přesná a pečlivá, každá postava má svůj profil. Zdaleka nejodvážnější je však v této inscenaci pojetí hlavní hrdinky Káti, a to především zásluhou její představitelky, Američanky Catheriny Malfitanové. Už její soprán je zcela odlišný od měkkého hlasu Gabriely Beňačkové: trochu ostřejší, bez měkkých pianissim, ale emocionálně až živočišně naléhavý. Česká slova jí dělají problémy, a tak jsou to vedle hereckého projevu právě a jenom tóny, jimiž vyjadřuje Kátin svět. Malfitanová jakožto prvotřídní zpívající herečka předvádí perfektně připravenou kreaci duševně ne zcela vyrovnané, blouznivé ženy, jejíž dobrovolný odchod ze života není jen romantickým gestem. Jejího milence Borise zpívá příjemným, měkkým tenorem - a velice srozumitelně - Peter Straka, a hraje ho jako slabého, nejistého mladíka, jenž se nechává vláčet okolnostmi. Kabanicha Evy Randové je tradičně panovačnou dámou, jejíž tvrdost je tváří v tvář pomatené snaše přece jen o něco omluvitelnější. Jejím podřízeným synem Tichonem je Mark Baker, svobodomyslný a samostatný párek Kudrjáše a Varvary ztvárňují velmi dobře Američan Paul Charles Clarke a nadaná švédská mezzosopranistka Katarina Karnéusová. Slovenský basista Sergej Kopčák suverénně a s vervou hraje tu vztekle despotického, tu uboze podroušeného kupce Dikoje, a dokazuje tak, že není malých rolí. Vysokou profesionální kvalitu potvrzuje i orchestr Metropolitní opery: jeho výkon pod taktovkou sira Charlese Mackerrase obstojí i vedle kreace České filharmonie.
Představení nebylo sice zcela vyprodané, nicméně obrovské hlediště bylo plné. Pražské Národní divadlo, jež má s návštěvností Janáčkových oper notorické problémy, by se rozhodně zaplnilo několikrát až po střechu...
Leoš Janáček: Káťa Kabanová | |
dirigent | sir Charles Mackerras |
režie | Jonathan Miller |
scéna a kostýmy | Robert Israel |
New York 16. ledna |