V roli novináře se Lou Reed pokusil o rozhovor s českým prezidentem Václavem Havlem, a jako herec se objevil například ve filmu Blue In Face v odlehčené postavě filozofa.
Stejně jako v novince Ecstasy, provází město New York Reeda i na předchozích asi dvaceti albech - i když to třetí se jmenovalo Berlin (1973) a vznikalo v Londýně. Lou Reed se neztratil ani ve svých image, k nimž ho navedl kamarád David Bowie. Byl blonďatým glamrockovým idolem, avantgardistou i provokatérem, který vydal nesnesitelné album Metal Machine Music (1975), či rockerem z ulice. Lou Reed chtěl dělat rock'n'roll srovnatelný s Dostojevského Bratry Karamazovými, a díky této literární vizi vystoupil i ze svých omylů jako vítěz.
Skeptický a někdy také arogantní Reed za sebou nechal trosky své nejslavnější kapely The Velvet Underground, která na druhé straně oceánu inspirovala Čecha Milana Hlavsu a The Plastic People Of The Universe.
Reed proplul i punkovým vřením kolem klubu CBGB, z něhož povstala Patti Smithová nebo kapela Blondie, a nepřehnala se přes něho ani newyorská hiphopová ofenziva.
Někdejší student Syracuse University, kterou nedokončil, se stále snaží dokázat, že k silné autorské výpovědi stačí jednoduché prostředky: elektrická kytara a příběh. S přibývajícími léty sice ubylo provokativnosti, ale Reedova sžíravá skepse je stále účinná, stejně jako jeho zastíraná, ale přesto přítomná citlivost.
Stárnoucího rockera zřejmě pohání tvůrčí extáze, o které hovoří v magazínu Rolling Stone.
"Podle řeckých kořenů slova extáze to znamená být bez sebe, dostat se mimo vlastní osobu. Je to vzrušující část mého psaní," říká Reed. Avšak pojem to pro něho musí být velmi široký, protože na novém albu se prý lidé nacházejí v různých formách extáze, nebo se do ní chtějí marně dostat. Reedovu extázi opět podnítilo jeho velkoměsto. Nachází zde násilí, lhostejnost, pocity prázdnoty, spoustu zbytečných nocí u řeky Hudson. "Cítím se jak oposum vším, co jsem, oposumí licousy, oposumí tvář, oposumí dech a vkus... a říkám jako jedno oposum druhýmu, klidný jako anděl: Jediný, co nechci nikdy vidět, je jiný oposum na tomhle stromě," zpívá Reed v písni Like A Possum. Řada skladeb se dotýká neschopnosti či nechuti nalézt naplnění v partnerských a rodinných vztazích. "Snad bych měl jet do Yucatanu, kde žena je ženou, muž mužem a nikdo nemá zmatek v tom, kde je jeho místo.
Možná velkoměsto není nic pro mě, páchne to tu drancováním a dravou snahou zvítězit," chrlí Reed slova ve skladbě Modern Dance.
Zpívaje o temných věcech, roznítí občas v posluchači zcela opačné pocity. Možná to znovu zažijeme 5. května, kdy Lou Reed přijede - už popáté - do Prahy.
Stejně jako v novince Ecstasy, provází město New York Reeda i na předchozích asi dvaceti albech - i když to třetí se jmenovalo Berlin (1973) a vznikalo v Londýně. Lou Reed se neztratil ani ve svých image, k nimž ho navedl kamarád David Bowie. Byl blonďatým glamrockovým idolem, avantgardistou i provokatérem, který vydal nesnesitelné album Metal Machine Music (1975), či rockerem z ulice. Lou Reed chtěl dělat rock'n'roll srovnatelný s Dostojevského Bratry Karamazovými, a díky této literární vizi vystoupil i ze svých omylů jako vítěz.
Skeptický a někdy také arogantní Reed za sebou nechal trosky své nejslavnější kapely The Velvet Underground, která na druhé straně oceánu inspirovala Čecha Milana Hlavsu a The Plastic People Of The Universe.
Reed proplul i punkovým vřením kolem klubu CBGB, z něhož povstala Patti Smithová nebo kapela Blondie, a nepřehnala se přes něho ani newyorská hiphopová ofenziva.
Někdejší student Syracuse University, kterou nedokončil, se stále snaží dokázat, že k silné autorské výpovědi stačí jednoduché prostředky: elektrická kytara a příběh. S přibývajícími léty sice ubylo provokativnosti, ale Reedova sžíravá skepse je stále účinná, stejně jako jeho zastíraná, ale přesto přítomná citlivost.
Stárnoucího rockera zřejmě pohání tvůrčí extáze, o které hovoří v magazínu Rolling Stone.
"Podle řeckých kořenů slova extáze to znamená být bez sebe, dostat se mimo vlastní osobu. Je to vzrušující část mého psaní," říká Reed. Avšak pojem to pro něho musí být velmi široký, protože na novém albu se prý lidé nacházejí v různých formách extáze, nebo se do ní chtějí marně dostat. Reedovu extázi opět podnítilo jeho velkoměsto. Nachází zde násilí, lhostejnost, pocity prázdnoty, spoustu zbytečných nocí u řeky Hudson. "Cítím se jak oposum vším, co jsem, oposumí licousy, oposumí tvář, oposumí dech a vkus... a říkám jako jedno oposum druhýmu, klidný jako anděl: Jediný, co nechci nikdy vidět, je jiný oposum na tomhle stromě," zpívá Reed v písni Like A Possum. Řada skladeb se dotýká neschopnosti či nechuti nalézt naplnění v partnerských a rodinných vztazích. "Snad bych měl jet do Yucatanu, kde žena je ženou, muž mužem a nikdo nemá zmatek v tom, kde je jeho místo.
Možná velkoměsto není nic pro mě, páchne to tu drancováním a dravou snahou zvítězit," chrlí Reed slova ve skladbě Modern Dance.
Zpívaje o temných věcech, roznítí občas v posluchači zcela opačné pocity. Možná to znovu zažijeme 5. května, kdy Lou Reed přijede - už popáté - do Prahy.
 Lou Reed živě (1997) |
 Záběr z posledního turné |
 Lou Reed v roce 1976 |
