Přestože jejich desce nechybí ani řada odlehčujících momentů, trefnější být nemohli. Neruda totiž působí jako čirý návrat do puberty, se vší nahromaděnou agresí, sexualitou a mlácením do nástrojů. S tím rozdílem, že tady do nich třískají skvělí a zkušení hudebníci, kterým po letech prostě chyběla stěna kytarových aparátů za zády.
Kromě faktu, že to není uhlazená nahrávka, a pornografického přebalu, na kterém se podílel Vladimir 518, zaujme Neruda především texty. Už úvodní apokalyptická vize Když zhaslo slunce od Ivana Wernische naznačuje, jak těsné je tu jejich propojení s hudbou.
Doslova "vrcholným" momentem desky je pak skladba Duchovní. Na pozadí nervně bublajících kytar tu stačí pouhé dvojverší: "Duchovní si zpívám píseň, jde na mě z vás ze všech tíseň, nahoním si ču...., až z něj tíseň vycáká."
Krok od funku, který zdejší jedničky žánru na Nerudovi udělaly, není jen manýra. Stejně jako pro ně bylo nahrávání evidentně čirou zábavou, poslech nahrávky bez větších ambicí než dostat ze sebe klukovské démony má až očistný vliv.
HODNOCENÍ MF DNES 80%
