Čtvrthodinový dokument režiséra Zdenka Potužila Zpověď Jiřiny Švorcové odvysílá příští pátek v 21.45 program ČT 1. "Mám dojem, že jsem neprožila špatný život ve špatné době. Neexistoval a neexistuje režim, ve kterém by se lidem špatně nežilo," říká Švorcová při kritice současné společnosti, kterou vnímá jako založenou jen na výrobě a spotřebě, a tudíž jako neperspektivní.
Jak sama podotýká, současný společenský vývoj dává jejímu přesvědčení za pravdu. "Nemohou být na jedné straně hladoví a žebráci a na druhé straně multimilionáři," argumentovala Švorcová.
Svoboda jí prý nikdy nechyběla - chápala omezení svobody jako nutnost. A oběti komunismu? Proti nim staví herečka oběti kapitalismu, ke kterým počítá indiány na americkém kontinentě či Afroameričany.
Pravověrnou komunistkou byla i tehdy, když ostatní zapálení prozřeli. Její druhý muž a pozdní láska Voloďa obdivoval Sovětský svaz, takže když Československo obsadili v roce 1968 Rusové, prohlásil, že proti nim bojovat nebude. Od toho se odvíjel i postoj jeho manželky.
V roce 1969 se podílela na scénickém pásmu Světlo nad Ruskem o V. I. Leninovi. "Člověk si spíská všechno sám, vždyť já jsem to nemusela dělat," dodává dnes. Ale nelituje. Když přijde řeč na její ohnivý přednes anticharty v Národním divadle, říká: "Mně to nešlo proti srsti. Pavel Kohout a Jiří Pelikán byli lidé, za kterými jsme v mládí šli, od nichž jsme se učili. Měla jsem pocit, že zběhli od praporu," vysvětluje.
Poslední dny režimu pro ni byly hořké. Vedle zklamání však zažívala i radostnější pocity díky roli Melánie ve hře Josefa Topola Hlasy ptáků. "Mnohokrát si člověk myslí, že klade vavřínový věnec na správný hrob a dělá to správné gesto, které do budoucna bude mít svoji váhu. A nevšimne si, že ho položil na špatnou rakev. Myslím, že mě toto naštěstí nepotkalo. Doufám," uzavírá svoji televizní zpověď Švorcová.
Producent cyklu zpovědí Fero Fenič herečce po pracovní projekci poděkoval, že měla odvahu vystoupit: v současnosti marně přesvědčuje komunistického premiéra Lubomíra Štrougala. Z velmi různorodých portrétů chce složit mozaiku o tom, jací jsme byli a jak jsme žili. "Jde pouze o jejich příběh, nejsou vydáváni všanc ani konfrontováni s jinými názory. Jejich výpověď může být totálně subjektivní," říká.
