Žádný jiný seriál nikdy nevyvolal takové vášnivé diskuse jako Třicet případů majora Zemana. V žádném jiném filmovém díle se nesešlo tolik populárních herců jako v tomto. "Nemám proč se za tuto roli stydět, i když mnoha lidem by to jistě činilo potěšení," říká herec, jehož tvář v majorově uniformě se objevila i na stránkách amerického týdeníku Time.
| Speciální přílohu s videoukázkami ze všech dílů seriálu o majoru Zemanovi naleznete na www.idnes.cz/ZEMAN98. |
Někteří televizní diváci vás považují za živé převtělení majora Zemana. Mohl tento úděl "postihnout" i jiného herce?
To tedy mohl. Zrovna nedávno se přiznal Radoslav Brzobohatý, který také v seriálu hraje, že i jemu byla tato role nabídnuta. Nedostal ji možná proto, že hrál hlavní roli v trezorovém snímku Ucho. Dnes mi to s odstupem těch třiceti let připadá velmi paradoxní, protože režisér Kachyňa zase nabízel hlavní roli v Uchu i mně. Tehdy jsem odmítl, protože se film natáčel o prázdninách a já o nich nikdy nenatáčím a natáčet nebudu. Odjel jsem proto do ciziny na dovolenou s dětmi.
A později jste přijal roli majora Zemana. Proč?
Protože jsem herec a ten chce hrát!
Byla to jistě herecká příležitost. Jestliže ale do tehdejších seriálů jejich tvůrci vkládali politický podtext, tak v tomto případě byla ideologie přímou součástí textu. Měla tato skutečnost vliv na vaše rozhodování?
Ne. Do ruky jsem dostal scénáře tří dobrých detektivek. Proto jsem řekl své ano. Teprve mnohem později vznikla idea seriálu o třiceti dílech. Bylo to v době, kdy jsem se léčil po infarktu, a to neříkám jako výmluvu.
Existuje nějaká hranice, za niž byste jako herec nešel? Nebo chcete hrát za každou cenu?
Hranice existuje. Málokdy ale člověk dokáže vystoupit ještě před onou hranicí. Přiznávám také, že nejsem žádný hrdina.
Později, kdy už bylo jasné, jaké díly se budou točit, jste neuvažoval o tom, že odejdete?
Všichni herci, kteří na seriálu pracovali, věděli, co je čeká. V prvních deseti příbězích (léta 1945 až 1955) se přece nedalo čekat, že role policie v seriálu bude neutrální. Vždyť policie v každé detektivce je nějakým způsobem politicky zaměřená. Já osobně jsem cítil, že když už jsem se jednou rozhodl Jana Zemana hrát, tak z toho nemůžu vystoupit. Nejen já, ale nikdo z mých tehdejších kolegů neměl sílu stát se hereckým Janem Husem.
Kdysi jste řekl, že nevezmete "škvár", že každý herec dostane nejdříve scénář a na jeho základě se rozhoduje, zda roli vezme, či nevezme. Majora Zemana jste za škvár nepovažoval?
Ne, opakuji, že podle prvních scénářů to byly krásné detektivky.
Všechny?
Ty první ano. Když přišly další, už to všechno jelo a jak jsem řekl, z rozjetého vlaku nelze vystoupit bez úhony.
Neměl jste obavu, třeba sám před sebou, z natáčení kontroverzních dílů? Vždyť se dalo předpokládat, že některé se stanou filmovým politickým pamfletem?
To ano. Věděl jsem, že ta "horká" léta ze seriálu nejde odpárat. Z tohoto důvodu se scenáristy Jiřího Procházky neustále zastávám. On to měl všechno na triku, on psal ta nejožehavější léta a jsem rád, že se natočila zrovna tímto způsobem. Mohlo to být skutečně ještě horší. Kolikrát jsme si my herci říkali: "Co budeme dělat, vždyť se blíží příběh z osmašedesátého roku?" Tehdy jsem šel za Procházkou a ptám se ho: "Proboha, Jirko, co s tím uděláš? Přece od nás nemůžeš chtít, abychom vítali ruský tanky na Václaváku." A víte, co on mi řekl? "Vláďo, já si to beru na sebe. Najdu na to nějaký klíč." V tomto ohledu na něj bylo spolehnutí. Proto když jsme natáčeli příběh z onoho roku, nevítali jsme tanky, ale takzvaně útočili do vlastních hereckých řad.
Tvrdíte, že se nestydíte za žádnou svoji roli. Ani za roli komunistického příslušníka Veřejné bezpečnosti, v seriálu, který záměrně retušoval ještě živou minulost?
Zapomínáte, že herectví je zcela zvláštní povolání. Potom by platilo, že v případě, že dobře zahraji třeba Hitlera, by mne lidi museli zabít nebo upálit!
Je přece ale rozdíl hrát Hitlera dejme tomu v roce 1943 v ateliérech UFA v nacistickém Berlíně, a natáčet stejnou roli na dnešním Barrandově.
Vy zapomínáte, že kultura musela sloužit vždy a všude. Prostě musela. Zrovna tak jako dělník musel jít do práce a vyrábět tam třeba náboje do tanků, jež později v osmašedesátém přijely na Václavák.
Vy však také tvrdíte, že herectví je něco zcela jiného, že je to umění, a ne tovární pásová výroba. Byla role majora Zemana uměním?
Myslím si, že když člověk ze sebe vydává jistou fantazii a vytváří postavu, tak je to vždy umění.
V jednom rozhovoru z oné doby jste řekl, že se nad touto rolí dvakrát týdně zamýšlíte. Změnilo se nějak vaše mínění o majorovi po třiceti letech?
Ano i ne. Herec nemůže ze společnosti, ve které žije, vystoupit a nemůže ani bez ní hrát. Shakespeare přece řekl, že umění nastavuje zrcadlo době. Taková ta doba v sedmdesátých letech byla. Nejen herci museli tehdy sloužit tomu svému království.
To mi připomíná opačné klišé, že herci jsou svědomím svého národa.
S tím já ale nesouhlasím. Jaképak svědomí národa, existuje jen svědomí jednotlivce. Nejsem si však jistý, že bych se měl zpovídat zrovna před tímto národem. Od svědomí národa je jen krůček k pojmům jako je kolektivní vina. A co bude následovat? Kolektivní omluva? Nebo nakonec všichni herci půjdou do plynu, nebo do odsunu, když se stanou nežádoucími?
Přesto, nezajídalo se vám hrát v těch dílech, kdy jste musel sloužit tomu svému království? Mám na mysli díly, které nebyly typickými detektivkami jako příběhy inspirované bratry Mašíny, Babicemi a čihošťským zázrakem.
Tady se dá odpovědět jen tolik, že herec předlohu nepíše a ani ji nemůže upravovat. Herec chce prostě hrát. Spisovatel může psát do šuplíku, ale hrajte si do šuplíku. To nejde!
Tušil jste, že ty příběhy se ve skutečnosti odehrávaly úplně jinak?
Něco jsem tušil, ale v době, kdy se odehrávala událost v Babicích, jsem studoval druhý ročník divadelní fakulty. Tehdy studenti a divadelníci žili naprosto jiným způsobem. Když dnes koukám na týdeníky z té doby, směju se jim a říkám si: "Ježišmarja, jak jsme se mohli na tohle dívat, a ještě tomu věřit! A pokud jde o Babice, většina národa tehdy věřila tomu, co psaly noviny. Tady panoval tvrdej stalinismus a jen na málokterých z nás se nepodepsalo tehdejší vymývání mozků.
V rozhovorech ze sedmdesátých let, tedy už po prožitku jistého uvolnění informační blokády v roce šedesát osm, jste ale stále tvrdil, že události ze seriálu psal sám život.
To je taky pravda. Život je psal, ale trochu jinak. Kde jsem se mohl dočíst, jak to skutečně bylo, kde jsem mohl získat prameny? Vždyť už všechno bylo zpracované a cenzory profiltrované. Informace jsem nedostal v takové podobě, jako je mohu dostat dnes. A navíc, já jsem především herec, a nikoliv historik.
Myslel jste na ty pochybnosti v roli majora Jana Zemana?
Ano. Nic jinýho mi nezbývalo, a tak jsem se snažil tu postavu hrát jako kriminalistu, jako obyčejného človíčka. Sice tušíte, že něco není v pořádku, na "place" ale nemáte možnost se tím zaobírat, tam to "jede". A velmi rychle. Také jsem občan, ale možná jako herec dokážu své city a nálady přece jenom lépe zvládnout. Říkejte tomu pokrytectví, ale patří to k hereckému povolání. Jsem herec a šašek. A ty měli i králové.
My však žijeme v zemi, kde i tak fenomenální herce, jako byl Vlasta Burian, zavírali do vězení za jediné provinění - hráli v komediích, natáčených v době nacistické okupace.
Není to trochu silné přirovnání - nacismus a socialismus? Nicméně tomu rozumím. Jsme podivný národ, kde herec nemusí ani hrát v politickém seriálu a divák ho stejně odsoudí, i když bude hrát třeba na jevišti pohádku. Náš český divák totiž všemu strašně rozumí a také velmi rychle soudí. Vlastu Buriana zneužil systém, který začal být uzurpátorem všech lidí, včetně herců. Mimochodem, ironicky řečeno, tehdejší režim projevoval silné herecké nadání a na to naletěl i můj tatínek, který mi říkal: "Vidíš, ten Burian je kolaborant!"
Někomu se však přirovnání nacismus a padesátá léta nemusí zdát tak silné. Zrovna těm, kteří byli předobrazy postav, jež jste jako major Zeman pronásledoval za jejich činy vyplývající z jejich politického přesvědčení.
Myslíte, že bych se těm lidem měl nějak omlouvat? Ne, vždyť já jsem také musel jiným způsobem mlčet a vychovávat v té nesvobodě děti. Zaplať pámbu, že jsem nebyl fyzicky i duševně zničen jako někteří moji přátelé. Já se jim nemohu omlouvat, protože já jsem nepředstavoval ten systém, který je pronásledoval. Hrál jsem nástroj, jež existuje v jakékoli společnosti a nikdo ho nemá nikdy rád.
Nemyslím si, že když jsem vzal roli majora Zemana, že jsem udělal nějakou "sviňárnu". Byla to umělecká práce. Nemám také pocit, že bych se měl stydět za jakoukoliv kapitolu svého života. Neudělal jsem nevědomě žádnou křivárnu a vědomě už teprve ne.
V seriálu hrál výkvět českých herců, přesto jenom vám je účast v něm vyčítána. Na samotné ideologické tvůrce, například na scenáristu a režiséra lidé zapomínají.
Tak už to bývá. Všichni se obracejí na hlavního hrdinu, přestože tam hraje kolikrát podstatně méně než jiní. I když tam ostatní hráli třeba estébáky a já kriminalistu, všichni vnímají jenom povrch díla, diváci i novináři. Mne si český člověk dosadil jako viníka. Zeman lidem splynul s Brabcem. To je fakt, s kterým stejně už nic nenadělám. Do jisté míry jsem si na něj, na toho majora, i zvykl.
Poznáváte rozdíl v reakcích diváků tehdy a dnes?
Teď je to podstatně klidnější. Možná je to tím, že náš divák vyrostl nebo se na seriál dívá jinýma očima. Jsem ale rád, že se na mne už nevalí taková popularita jako tehdy. Dříve jsem si nemohl jít ani koupit housku.
Proč byl major Zeman tak populární? Převálcoval i takové "pecky" jako byly Synové a dcery Jakuba Skláře nebo Ženu za pultem.
Podle mne je to tím, že se diváci dívali na detektivky a ne na politické školení. Navíc v seriálu se rafinovaně objevovaly do té doby neznámé věci. Příběhy byly tajemné, hemžilo se to v nich tajnými, estébáky, fízly, cizími agenty. Bylo tam také jasně rozlišeno, co je zlé, a co je dobré. A Jan Zeman? To nebyl žádný komunistický superman, ale policista, který věci řešil se ctí a který měl také své chyby, pochybnosti a slzy. To lidi přitahovalo. Teprve dodatečně jim docházelo, že byli ohlupováni, ale i přesto si myslím, že se nenechali tak úplně zblbnout. Co si budeme povídat o české povaze, ta dobře ví, jak se dá filmem manipulovat.
Hrál jste v šedesátých letech ve hrách Václava Havla?
Ne, nikdy. Proč se ptáte?
Koluje o vás historka, že jste nejdříve hrál v jeho hrách, a později, když jste na Pankráci natáčel jeden z dílů seriálu, viděl jste, jak kolem vás s pouty na rukou prochází jako vězeň. Byl by to pěkný a efektní paradox.
To je naprostý nesmysl. Nikdy jsem ani na Pankráci netočil. Já už se o sobě dozvěděl tolik věcí, že mne to už vůbec nepřekvapuje.
Máte ze současného uvedení seriálu nějaký prospěch?
Nemám.
Ani finanční?
Ne.
Ideoví tvůrci si přijdou na několik set tisíc korun.
Hmm. To ani nevím. Já jim to ze srdce přeju.
Protože jejich dílo bylo využíváno pro politickou propagandu jedné strany, ozývají se hlasy, žádající, aby udělali sice laciné, ale přesto gesto. Peníze by prý měli věnovat například Konfederaci politických vězňů.
To záleží jen na nich.
Záviděli vám vaši kolegové roli majora Zemana?
V začátcích určitě. Myslím si, že jim šlo hlavně o peníze. Sečteno a podtrženo, za pět let práce jsem dostal čtyři sta třicet tisíc korun československých. Když to rozpočtete, nebyla to žádná velká suma. Něco přes sedm tisíc korun za měsíc. Na tehdejší poměry sice slušný výdělek, ale ne astronomický.
Vy osobně jste byl pro nové uvedení seriálu na obrazovce veřejnoprávní České televize?
Těm, co o tom rozhodovali, jsem říkal: "Dělejte si, co chcete. Stejně se lidé rozhodnou sami, který tlačítko na ovladači zmáčknou." Mrzí mne jenom fakt, že o tom bylo rozhodnuto dávno před onou mediální diskusí. Divákům přeji, aby se na seriál dívali pokud možno retrospektivně, aby viděli, jak jsme žili.
Nakolik se může herec častým střídáním různých rolí obrousit a zploštit do tvaru, který se poté dokáže přizpůsobit každé situaci?
Narážíte na to, že herci snáze než jiné lidé převlékají kabáty? No, je to možné, že jsou mezi námi i tací blázni, kteří si i své role přinášejí i do občanského života.
Myslíte si, že jsou vaši dnešní kritici ti praví?
Nepohrdám kritiky, nikdy jsem však nehrál pro ně, ale pro normální lidi. Mezi nimi se jistě také najdou i moji nekompromisní kritici. Možná ale, že to jsou ti stejní, kteří v sedmdesátých letech houfně opouštěli svá místa v hospodách, protože v televizi dávali majora Zemana.
Ve větších zemích, jako je Amerika, si herci z kritiky příliš mnoho nedělají. Žijí si svým způsobem. Postaví kolem sebe obrovské hradby nedostupnosti a kolem nich rozestaví desítky bodyguardů. Možná, že jsou sice odtrženi od reality a že jim jde jen peníze, ale mají na svoji práci klid. Dnes se už ani my nebojíme říct, že i nám jde také o peníze.
Nebyl jste členem komunistické strany, nemluvil jste na shromážděních před Lidovými milicemi jako váš kolega Josef Vinklář, přesto se zdá, že jste si daň přisluhovačů režimu "vybral" za všechny herce.
(Vladimír Brabec bere do ruky diktafon a křičí do něj) "Brabec dává ruce nahoru!" (Odkládá diktafon zpět.) Ano, dráždí mne to. Můžu to nazvat osobní křivdou.
Dnes stále hrajete, především na divadelním jevišti. Je i tady patrný rozdíl mezi dneškem a dobou před listopadem 1989?
Za minulého režimu bylo fantastický, že lidé dobře poznávali, co jim herci vlastně říkají. Přestože existovala informační síta a cenzura, věděli, do jakých ran svým výkonem saháme. Stejně jako dnes dovedli poznávat pravdu.
Jsem ale překvapen, že se zatím nenašel divadelní dramatik, který by postihl ty neuvěřitelné věci, které se v tomto státě odehrávají. Možná, že jim vyschlo pero, možná se někoho bojí, možná, že někomu straní, možná jim vadí, že nemůžou psát v jinotajích.
Zažil jste někdy pocit nepostradatelnosti?
Nikdy mi hlava do nebes nevyrostla. Herectví je sice krásná, ale těžká práce. Více si vážím svých divadelních rolí, které mi nepřinesly takovou popularitu jako Zeman. Nyní hraji několik rolí v Hudebním divadle v Karlíně, například v muzikálu My Fair Lady. Konečně lidi mohu bavit. Naše generace byla totiž vychovávána k tomu, že divadlo má především poučovat, teprve poté bavit. Konečně je to naopak.
Jste zvyklý na divadelní lepenkové kulisy za vámi. Ocitl jste se někde, co připomínalo skutečné kulisy?
V padesátých letech jsem dostal umístěnku do Mostu. Tehdy tam ještě nebyly takové ty díry v zemi jako dnes. Devastace krajiny nebyla tak viditelná, probíhala úplně jinak. Když jsem po setmění procházel ztemnělými uličkami historického města, které bylo po odsunu Němců stále poloprázdné, vypadalo to jako v kulisách z Hugových Bídníků.
Vy jste ale rychle odešel do Prahy.
Místo k vojenské zbrani mne přijal samotný E. F. Burian do svého Armádního uměleckého divadla, které stále mělo přívlastek D 34. Konečně jsem hrál velké role. Mými kolegy se stali Eduard Cupák, Petr Haničinec, Vladimír Menšík. Vzpomínám na E. F. Buriana v dobrém i ve zlém. Byl to fantastický umělec.
Proč ve zlém?
Ne kvůli jeho stranické knížce, ale kvůli jeho manželce. Měla na něho velmi špatný vliv. Často se stávalo, že o přestávce zašel k ní do kanceláře, kde se asi s ní vždy pohádal. Vracel se ve zlostné náladě a přenášel to i na nás. On byl člověk extrémů, dovedl stejně milovat, jako nenávidět. Poznal jsem to na vlastní kůži. Když se objevila nabídka hostování na angažmá v Národním divadle, šel jsem mu to oznámit. V tom okamžiku jsem pro něho skončil. Začal mne nenávidět na život a na smrt.
Cítíte se spíše jako divadelní než filmový herec?
Já se považuji za herce a divadlo považuji za jeho základ. Když jsem studoval divadelní fakultu, pořád nám vtloukali do hlavy, že i kdyby byl v hledišti jediný divák, je to jedno srdce, pro které stojí za to hrát. Já se ale přiznávám, že se mi hraje lépe před "plným kotlem". Nevěřím také tomu, že si herec najde mezi těmi diváky vždy toho svého, pro kterého hraje. Vždyť já nosím na jevišti brýle a divadelní reflektory na nich vytvářejí takový závoj, že bych stejně musel na toho diváka jen mžourat.
Vaše tvář se v posledních měsících objevovala i ve světovém tisku, naposledy v americkém týdeníku Time. Jak zahraniční novináři chápou ono "šílenství" kolem seriálu?
Chápou to novináři z postkomunistických zemí, kteří mají stejné zkušenosti jako my Češi. I zbytek Evropy vcelku ví, o čem je takzvaně řeč. Ale američtí novináři, dokonce i ti, kteří zde několik let žijí, mi však kladou natolik naivní otázky, že mám někdy pocit, že pocházejí z doby kamenné. Snažil jsem se používat jistých přirovnání, jak by to asi vypadalo, kdyby Johna Wayna odsuzoval určitý druh diváků za něco jiného, než za jeho práci. Dotyčný novinář ale vůbec nechápal.
Američtí nebo angličtí herci nemuseli nikdy projít zkušeností s nacismem nebo komunismem. I jejich diváci nebyli nikdy s něčím podobným konfrontováni. Nemáte z toho pocit marnosti?
Já ho nemám. Je pravda, že jsem se v životě nemohl úplně soustředit jen na svoji práci jako moji západní kolegové. Ale ta zkušenost, že jsem byl nucen projít tímto očistcem, na jehož konci nemusí být člověk vůbec tak čistý, jak jste si představoval, ve svém konečném důsledku nebyla také k zahození.
Tvrdilo se tehdy, že se v Československu vytváří rovnostářský systém. To ale nebyla pravda. Například jsme dostávali vyznamenání, ale ve skutečnosti to bylo třídění do různých kast. Někdo byl národní umělec, jiný zasloužilý, další nositel řádů, jiný pouhý laureát.
Platilo, že kdo je vyznamenaný, je lepší?
Ó nikoliv. Někdo se choval normálně, někdo dělal větší ústupky, někdo menší. Někdo řád dostal za herectví, někdo za něco úplně jiného, abychom také chvíli mluvili v náznacích.
Vy jste byl zasloužilý umělec. Za co jste titul dostal? Za Zemana?
V Národním divadle jsem hrál krásný role. Když mi oznámili, že budu zasloužilý, říkal jsem si: "Prokristapána, ať to není za majora Zemana. To se z toho po... Naštěstí na glejtu bylo napsáno, že je to za celoživotní divadelní práci s přihlédnutím k onomu seriálu.
Pro ilustraci vám řeknu, jak si tehdejší resortní úřady těch řádů vážily. Při předávání ocenění Zasloužilý pracovník Národního divadla jsem otevřel tubus a nevěřícně čtu, cože to vlastně jsem. Začal jsem se smát. Soudruzi se mne ihned ptali, co se děje. Odpověděl jsem: "Od zítřka nastupuji jako sólistka baletního souboru Národního divadla, neboť je zde psáno, že jsem zasloužilá pracovnice. A co je psáno, to je přece dáno.
Málokdo ví, že jste nebyl jen majorem Zemanem, ale i jeho ideologickým protivníkem, Jamesem Bondem.
Daboval jsem díly ze Seanem Connerym. Málokdo ale také ví, že major Honza Zeman byl ve skutečnosti Bondův přítel. Dnes už to není žádné tajemství, ale pročítám si první návrhy scénáře k celovečernímu filmu o majorovi Zemanovi. Bude to taková hezká česká, ale ne suchá crazy komedie. Á propos, pane redaktore, vy nevíte, že Jan Zeman byl ve skutečnosti agentem americké CIA?
