Podle Magdaleny Dietlové její muž zuřil kvůli "ideovým" připomínkám východoněmecké dramaturgie ohledně stavby berlínské zdi a emigrace, až mu došla trpělivost a v roce 1982 jí prý řekl: Vezmi těch dvanáct dílů a hoď to do koše. "Odnesla jsem je do sklepa, po dvaceti letech vytáhla a vydala. Nic jsem nezměnila," píše nyní vdova po Dietlovi v doslovu prvního knižního vydání tohoto literárního scénáře. Televizní román, jak je Doktor Marcus žánrově označen, se tedy stal i dokumentem své doby.
Je to druhá Nemocnice - a není. V obsáhlém líčení rodinné ságy Marcusových, zahrnujícím dvě světové války a střídání tří generací, bijí do očí typické znaky Dietlova rukopisu i světa, jaký by si přál mít. Světa soudržné rodiny, kde je pevným bodem bezpečný dům a veliký stůl coby symbol svátečních rituálů, odkud by měli odcházet pokud možno jen muži a pouze za profesí, jíž slouží.
Podobně jako v případě mladého a starého Sovy buduje i tady Dietl opěrné pilíře tohoto světa na věčné štafetě, kterou otcové předávají synům, vlastně na tradici vážené rodinné "firmy" - byť soukromé ordinace jsou tu z politických důvodů doménou sporných postav, kdežto Marcusovi zůstávají oddáni nemocnici státní. A rovněž jako tomu bylo u Sovových, i paličatí otcové a synové z rodu Marcusových k sobě těžce hledají cestu, takže k vzájemné omluvě a chlapskému smíření je zpravidla musí přimět "normální ženská", dobrý anděl domu. Ano, také Ema, oddaná hospodyně Sovových, tu má svou obdobu v Charlottě, strážkyni krbu, kuchyně a smíření.
Není to jediná variace na ustálené dietlovské postavy. Například nesměl nikdy chybět zábavný glosátor, kterému nic není svaté, v hloubi duše ovšem ušlechtilý charakter tající soukromý smutek. Tuhle roli přebírá doktor Sigi čili Siegfried Panenka, rodem napůl Čech. Ale není to jiskřivý ironik a filozof Štrosmajer, nýbrž spíše bezstarostně vlídný šprýmař.
A konečně Dietl znovu využil umnou výhybku svých profesních románů, od Nemocnice přes Velké sedlo po Syny a dcery Jakuba skláře, s jejíž pomocí vozil své hrdiny po koleji sice souběžné s politickou, nicméně po koleji vymezené hlavně jejich prací. I Marcusové obratně tančí mezi vejci coby nositelé dietlovské idey Dobré řemeslo se neztratí. Pravda, Marcus se zdá - měřeno tehdejšími poměry - o chlup odvážnější než primář Sova, jenže poválečná historie rozděleného Německa nejde tak snadno zamáznout jako novodobá éra tuzemská. V české Nemocnici všechno vyřešilo pár svazáckých schůzí, v berlínské Charité nemohli nevidět svět za tamní zdí. Z úzkých tu Dietla znovu dostala příslušnost k cechu, úzkostně apolitické body, které mu umožňují kroužit mezi Východem a Západem, za jehož lákadly utíkají většinou ženy.
Ovšem útěky a návraty zde živí především Dietlovy hlavní trumfy: cituplné vášně, tajné osudové lásky naplňované až po letech, zrození a smrt. Těmto prvkům pomáhá další silná zbraň vypravěče: dialog, i když se jím proklubává pracovní styl nápovědi pro režiséra - popisné pasáže, kde něco "vidíme", "tušíme", "poznáváme". Zkrátka televizní čtení.
Jinak je německá Nemocnice vděčnou košatou ságou: nákladnější než ta česká, vznosnější - i lékaři tu nenahrazují klouby, nýbrž srdce - a spořivější, pokud jde o humor. Dobře, že Dietlová na textu nic neměnila. Profesionál Doktor Marcus tak zůstává i dobovým portrétem profesionála Dietla; kdyby se sám chtěl stát "záporným" autorem, přenesl by rukopis do západního Německa. Stačilo pár škrtů v mramorovém závěru, a nikdo by nic nepoznal.
|
JAROSLAV DIETL |
 Obal knihy - Jaroslav Dietl: Doktor Marcus a jeho rod. |
