Na rozhovor se spisovatelskou hvězdou současné Paříže jsem přijel o dvacet minut později, než jsme se domluvili.
Moc se omlouvám, ale cesta přes celou Paříž trvala déle, než jsem si myslel...
Nic se nestalo, alespoň jsem měla dvacet minut pro sebe a mohla jsem si tady na pultech prohlédnout pár knih a trochu relaxovat. Sháním něco o oslech.
O oslech? Nějaké dětské knihy?
Ale ne, sháním knihu o skutečných oslech. Ráda bych si jednoho koupila, mám osly nesmírně ráda. Jenže to vypadá, že si budu muset koupit dva, protože jednomu by bylo smutno.
Nicméně mi dovolte otázku na téma literatury. Čím si vysvětlujete tak mimořádný úspěch své povídkové knihy Kdyby tak na mě někdo někde čekal? Zdá se, že jde o návrat ke klasické povídkové formě.
Není to úplný návrat ke klasické povídce. Upřímně řečeno si tak obrovský úspěch, který kniha vyvolala, vysvětlit nedokážu. Domnívám se, že byl důležitý můj individuální vklad, nikoli zvolená forma. Vnímala jsem knihu jako okrajovou. Našlo se dost lidí, kteří se ji snažili po formální stránce napodobit a neuspěli. Snad je to dáno směsí něhy, humoru, dramatičnosti. Ode všeho trochu a ve správných proporcích.
Jakého nákladu povídková kniha Kdyby tak na mě někdo někde čekal zatím dosáhla?
Vázaného vydání se prodalo 250 tisíc, v kapesní edici 400 tisíc, což je podle mého názoru opravdu enormní náklad.
Znamená to, že se teď můžete soustředit výhradně na psaní?
Ano. Patřím k těm deseti dvaceti šťastným francouzským spisovatelům, kteří se mohou živit jen psaním. Uživím se psaním, ale není to život v luxusních podmínkách, navíc jsem zvyklá žít poměrně skromně. Nějakou dobu by mi to mělo vydržet, ale nemám ani tolik jako řada novinářů.
Co vás přivedlo k psaní? Byl to spontánní proces?
Vždy jsem ráda psala, ale do literárního světa jsem vstoupila až kolem šestadvaceti let, kdy jsem zaslala nějaké příspěvky do literární soutěže. Sama bych se neodvážila své věci nějakému nakladatelství nabídnout.
Absolvovala jste nějaké literární školení, nějakou školu tvůrčího psaní"?
Ani náhodou. Psaní nejde naučit.
V Americe je to dost běžná praxe...
K tomu nemám důvěru a nikdy bych na nic podobného nepřistoupila.
Studovala jste nějaký humanitní obor?
Studovala jsem filozofii na Sorbonně, ale brzy jsem toho nechala, protože jsem se musela živit. Dělala jsem všechno možné, nakonec jsem se živila jako učitelka francouzštiny.
Vaší nejnovější knihou je obsáhlý, šestisetstránkový román Prostě spolu. Co byste o něm řekla?
Znovu to je historie lásky. Ale oproti předešlým knihám to není příběh dvojice. Hlavními postavami je třicetiletá dívka, osmdesátiletá dáma, třicetiletý mladík a dospělý muž bez určení věku. Je to příběh o přátelství a něze. Jde o osoby, které v dětství trpěly a asi se neměly nikdy potkat, ale tím, že vytvořily vztah, se naučily znovu žít. My jsme zde, v západních společnostech, nikdy nenarazili na ten druh politického utrpení, se kterým jste měli zkušenost vy, ale jsou univerzální podoby strasti - kupříkladu dětství každého z nás, a každé postavy v mém románě, může být poznamenáno utrpením. Popisuji konfrontace vztahu rodičů a dětí, mé postavy poznamenal rodičovský vztah. Jedna z hrdinek měla depresivní matku, která se několikrát za život pokusila spáchat sebevraždu.
Jde nějakým způsobem o autobiografii?
Neumím napsat autobiografii, i když bych chtěla. Souvisí to s mou výchovou, protože se nám stále říkalo, že nesmíme mluvit o sobě. Snad s jednou výjimkou. V jedné ze svých povídek jsem psala o ženě, která se musela rozloučit se svým dítětem. Protože je to častý jev, dovolila jsem si to napsat.
Nechci se ptát na vaše vzory, ale rád bych se zeptal na vaše oblíbené autory.
Nemohu říci jednoho, ale z francouzských spisovatelů bych asi uvedla Flauberta, Stendhala, Maupassantovy povídky. Od té doby, co jsem se začala psaní opravdově věnovat, se často vracím ke starší francouzské literatuře 19. století.
A máte ráda třeba takového Milana Kunderu?
Měla jsem. Ale zdá se mi, že v poslední době ztratil kus vypravěčského umění. Bere se moc vážně, ale pořád je to dobré. Žije v Čechách? Ne, žije tu někde s vámi v Paříži. To je špatné. Člověk má žít doma.
