Tvorba Františka Tichého (1896-1961) je v Česku skutečně oblíbená. Pro typické náměty z cirkusového a varietního prostředí, ale i proto, že jejich autor byl jedním z posledních skutečných bohémů „francouzského střihu“. Autorka výstavy Jana Orlíková upozorňuje, že četné historky o Tichého bouřliváctví občas zakrývají i hodnotu jeho díla: „Možná nebyl vždy odpovědný vůči svým blízkým, ale vždy vůči svému dílu, vůči svému nadání. V tvorbě vsadil na kultivovanost a hluboký vnitřní obsah.“
Historek o Tichém koluje vskutku spousta. V téměř třísetstránkové monografii vydané nakladatelstvím Gallery, jež výstavu doprovází, její autor Tomáš Winter uvádí třeba tu, jak Tichý v roce 1942 v diskusi po své vernisáži rozbil židlí malíři Janu Bauchovi hlavu. Často se také přetřásají alkoholické eskapády; psychická nevyrovnanost u Tichého naplno propukla poté, co byl v roce 1951 vyhozen z místa profesora na pražské Uměleckoprůmyslové škole. „V době povinných brigád prý řekl, aby jeho studenti nejezdili kopat řípu a raději malovali.
Pak byl vyhozen,“ zavzpomínal včera Tichého přítel, fotograf Václav Chochola. „Nucený odchod ho zlomil. Ovládlo ho ponížení a absolutní bezmoc. Tak impulzivního člověka to vedlo k pití,“ říká k tomu Orlíková. V roce 1957 se Tichý nervově zhroutil, o čtyři roky později zemřel na rakovinu.
Počátek malířovy kariéry spadá do pobytu ve Francii ve třicátých letech. Původně měl odjet do Sao Paula vést litografickou dílnu, ale nakonec skončil v Paříži. Tam se živil tapetováním a malováním bytů. V Paříži pak vznikla jeho vrcholná díla ovlivněná Daumierem, Seuratem a raným Picassem. „Prahu opouštěl jako bohém, o jehož malířském talentu se pochybovalo. Vrátil se jako zralý umělec a jeho první výstava v Praze skončila velkým úspěchem,“ dodává k tomu kurátorka Orlíková.
Po návratu z Francie Tichý propracovával svá životní témata, k nimž kromě cirkusů a varieté patřily i portréty blízkých, postavy z Nového zákona, Don Quijot či Paganini. Čím dál víc se soustředil na grafiku a knižní úpravy. „Knihám se nevěnoval jen jako ilustrátor, ale jako jakýsi architekt knihy. Jeho obálky tvoří jednu epochu české kultury,“ tvrdí Orlíková. Celkem se podílel na vzniku více než dvou set knih a většina z nich je na výstavě k vidění.
Tichý si z divadelního prostředí bral inspiraci, zároveň se sám podílel na vzniku řady inscenací. Vytvořil více než padesát scénických výprav, často k nim navrhl i kostýmy. Krátce po vyhazovu z „umprumky“ na čas zakotvil u filmu. U snímku Komedianti byl odborným poradcem a návrhářem kostýmů, u populárních filmů Cirkus bude! a Hudba z Marsu dělal úvodní titulky.
O dílo Františka Tichého se celý život zajímá historik František Dvořák. Ten označuje dnes otevíraný projekt za nejlepší výstavu, jaká kdy byla Tichému věnována: „V roce 1962 jsem mu dělal posmrtnou retrospektivu, za jeho života sedm expozic, ale ve srovnání s tímhle to byl jen stín. Tady jsou představeny uzavřené celky mapující celou jeho tvorbu, což se dosud nikdy nepodařilo.“ Sám má na vzniku výstavy nemalý podíl, protože expozice i reprezentativní monografie vycházejí z jeho letitého bádání.
Vedle knih je zde k vidění 289 položek, nicméně Jana Orlíková připouští, že pár mezer se určitě najde. Prý proto, že s některými díly se jejich soukromí majitelé nedokázali ani na tři měsíce rozloučit.
 František Tichý - Vlastní podobizna, 1944. |
 František Tichý - Podobizna Jiřího Titěry, 1944. |
 František Tichý - Milosrdný Samaritán, 1949. |
 František Tichý - Torero, 1930. |
 František Tichý - Hadí muž, 1931. |
 František Tichý - Klaun s opičkou, 1933. |
 František Tichý - Pařížské střechy (Paříž s Eiffelovou věží), 1935. |
 František Tichý - Kouzelník, 1934-1935. |
 František Tichý - Podobizna Josefa Sudka, 1936. |
