Nejtěžší je umění vyprávět o lidech, kteří mají rádi

Katastrofy, pohromy a konflikty natočí každý novic levou rukou, drama o zlu se prodává samo. Ale upoutat pozitivním příběhem o lidech, kteří „jen“ mají něco či někoho rádi, to je prubířský kámen skutečných filmařů. Helena Třeštíková v dokumentu Zvítězí ten, kdo se nevzdá z cyklu Ženy na přelomu století představila osamělou matku postiženého dítěte, která zažila návaly beznaděje, že se s takovým údělem nedá žít - a pak si vzala na starosti i nemocné děti jiných.

Podobný portrét se dělá nesmírně těžce, nemá-li sklouznout k vyděračským slzavým údolím a k oslavným fanfárám nad statečnou obětí. Naštěstí hrdinka i režisérka sdílejí civilní výraz, takže vypovídaly prostřednictvím denních maličkostí, které se náhle stávají problémem - od koupání k zavazování tkaniček. Přitom věcným sledem všedních úkonů stále prosvítala matčina noční můra - co kdyby se jí něco stalo a syn by musel do ústavu? Láska tu měla podobu tiché, mrazivé touhy, od matky nečekané, a přece tak pochopitelné: „Chci přežít svého syna.“ A výjevy ze zařízení pro postižené děti, jež hrdinka spravuje, působily dál ještě v divákově podvědomí otázkami málem až kacířsky sebelítostivými. Pěstují tam léčbu hrou, vlídností, fantazií. A co my ostatní, takzvaně zdraví - nepotřebujeme si náhodou taky víc hrát?

Igor Chaun s filmem Úžasný rokenrol v Čechách riskoval pochyby, že tohle téma už tu přece bylo v různých retrodokumentech včetně jeho vlastních. Omyl, takhle tu nebylo; podmínkou ovšem je, aby svou lásku uměl filmař vylíčit vždy jinak, vynalézavě a zábavně. Což Chaun dovedl dokonce i v nezbytné politické vysvětlivce. Pod dobový dokument o prohnilé západní hudbě, jíž propadli mladí socialističtí lidé, stačil titulek „vůbec to nebyla legrace, šli za to sedět“. Yvonne Přenosilová byla uvedena jako „dobrá žena“, Karel Gott s podtitulem „nejen zpěvák“ popsal LSD, tajnou zbraň Pentagonu, a s požitkem vystřihl pár tanečních figur v prázdné Lucerně. Šedesátá léta i dnešek se potkaly v přirozené jednolitosti rokenrolu coby životního stylu. Syn básníka, vážený literární redaktor, se odváže stejně jako patnáctiletá zpěvačka, bez ostychu křepčí postarší paní s nákupními taškami i kluci z generace Lunetiků, a pod hračičkářsky vykoumaným obalem prýští obrovský kus tolerance a živoucí nálady bez obvyklého ufňukaného vzpomínání na staré časy. Divák vycítí, že rokenrol mají rádi všichni, ti za kamerou i před ní; pak je radost točit i vnímat.

Škoda tvůrčích soubojů, které se neuskuteční. Dva autorské tandemy dvou televizí vzpomenou na 60. výročí lidické tragédie. ČT uvede ve středu Druhý život Lidic, pokus o hledání nového pohledu na lidický mýtus od dvojice Štingl - Vaughan, Nova svůj dvoudílný dokument Noc delší než den z dílny dua Motl - Dražan promítne ve čtvrtek přímo v Lidicích a poté jej předá jako dar tamnímu Památníku do stálé expozice. Ovšem na Nově se podle tiskového oddělení její unikátní dokument vůbec neobjeví, bude tu odvysílána jen kratší reportáž. Takže se opět nedovíme, kdo by byl v přímém televizním souboji lepší, víme jen, kdo nerad riskuje sledovanost - a to i s projektem, jímž si vylepšuje pověst.