Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nejsem Viewegh. Jsem Weiss, jasné?

  11:09aktualizováno  11:09
Slovenský prozaik Pavol Weiss (1962), absolvent pražské FAMU, má rád současnost a příběhy. Zažil pády, kdy pracoval jako závozník nebo přikládal do elektrárenských kotlů, ale také vzestupy, kdy jeho reklamní agentura patřila ke slovenské špičce a jeho první román byl třetí nejlepší knihou roku.

Pavol Weiss | foto: archiv

Jeho prózy vycházejí v desetitisícových nákladech, jeho hry se hrají – úspěšnou tragikomedii Přítelkyně chystá na podzim pražské Divadlo Na Fidlovačce, připravuje se její francouzský, německý a maďarský překlad. Autora, kterému v češtině nedávno vyšla novela Pomsta, český nakladatel uvádí slovy: slovenský Viewegh.
 
Nevadí vám, že vás propagují jako slovenskou obdobu Viewegha?
Je to dvojsečná zbraň – na jednu stranu může část publika oslovit, ale není moc příjemné, když vás začnou s někým spojovat, vypadá to, že ho napodobujete. Michal Viewegh, jemuž jsem do slovenštiny překládal román Vybíjená, naštěstí reagoval pobaveně: už tu byl japonský Viewegh i Viewegh v sukních, tak proč by nemohl být Viewegh slovenský? Nejsem Viewegh. Jsem Weiss, jasné?
 
Cítíte s ním nějakou podobnost?
Ale ano, máme některé věci společné: naše první manželky se jmenovaly Jarušky, první dcery i druhé manželky jsou přibližně stejně staré. Jediný rozdíl je v tom, že já jsem zatím nezbil žádného českého kritika.

A chystáte se?
Každý autor souběžně zažívá dva pocity. První, že napsal něco skvělého, a druhý, stejně silný, že se mu nepodařilo nic. To napětí je stále přítomné. Pražská dramaturgie, kterou jsem studoval, mě naučila poslouchat připomínky. Když jsou správné, posouvají vás dál. Je nicméně zajímavé, že mám kritiky hlavně mezi ženami. Vadí jim určitý mužský princip v mých knihách. Ale co mám dělat? Narodil jsem se jako muž. Napsat ženskou postavu je nesmírně těžké, takže bych chtěl být alespoň na jeden den ženou.

Ale vaše hra Přítelkyně je vlastně jen o ženách.
Hru inscenovalo Divadlo Astorka a představitelka jedné ze dvou hlavních rolí Anna Šišková se podivila: Jak to, že nás tak dokonale znáš? Snažím se ženy poslouchat, pozorovat, pobaveně čtu ženskou odbornou literaturu. Hra vychází ze skutečné situace, debaty dvou kamarádek – jedné vdané a druhé svobodné. Vdaná zjistila, že ji manžel podvádí se svobodnou milenkou, a ta svobodná byla nešťastná, že se její ženatý milenec nechce rozvést. Ten základní rozpor nedokázaly pochopit, a tak půl roku ta svobodná radila vdané, jak si má chlapa udržet.
 
Cítil jste někdy podobnou nenávist jako hrdina vaší novely Pomsta?
Každý někdy pocítí vztek, zejména když se něco nedaří, dojde k citové krizi, rozchodu. Více než sebe však nenávidíme toho druhého, v němž obvykle hledáme hlavní příčinu.
 
Není to tedy pomsta reklamnímu světu, v němž jste několik let působil?
Pomstít se můžete různě, samozřejmě i literaturou. Ale pomsta to nebyla. Ta kniha vzešla ze zvláštní příhody, kterou mi před lety vyprávěl kamarád, herec Roman Luknár. Žije ve Španělsku, a když vycházel z madridského obchodu, na zem ho srazilo policejní zásahové komando: spletli si ho s jihoslovanským drogovým dealerem a drželi ho dva dny ve vazbě. Ocitl se v situaci, kdy se neměl jak bránit. Když se mu posléze za omyl omluvili, vysvětlil jim, že se živí ještě hůře než drogový dealer, totiž jako herec. Začali jsme si pohrávat s myšlenkou, jaké to je, žít identitu někoho druhého. Podobáte se mu, napodobujete jeho život a můžete mu i škodit, mstít se. Zvolil jsem si prostředí reklamy a byznysu, protože ho důvěrně znám a nemusím si vymýšlet.
 
Byl jste ředitelem a spolumajitelem nejúspěšnější slovenské reklamní agentury. Byl to pro vás důvod ke štěstí?
Když pracujete denně dvanáct čtrnáct hodin, nemáte čas rozmýšlet nad tím, zda jste šťastný. Snažíte se plnit úkoly a cíle, jednáte s klienty, kteří vás nahánějí. Možná, že mě to v něčem naplňovalo, ale určitě bych to nespojoval s pocitem štěstí, spíše s uspokojením – za léta v reklamě a marketingu jsem přestal číst knihy. Byl jsem tak zablokovaný, že jsem ztratil schopnost absorbovat literaturu, umění, kulturu… Jako by vám mozek pracoval jen v číslech, tabulkách, projektech... Ale kdo nečte, nemůže psát. Teď zase hodně čtu a věnuji se výtvarnému umění, založil jsem galerii současného umění BASTART. Čti bastard. Knihy a umění jsou pro mne zdrojem pozitivních emocí.
 
S jakými pocity jste z reklamy odcházel?
S úlevou. Byli jsme tři společníci a každý začal mít jiné představy o budoucnosti. Cítil jsem, že se chci vrátit ke psaní, a tak jsem prodal všechny podíly. Podnikání mi dalo finanční nezávislost, ale také mi vzalo rodinu. Teď mám štěstí, že mě literatura neživí. V tom jsem svobodný. První kniha, kterou jsem po období podnikání napsal, byly pohádky pro dceru – Rozprávky pro Vanessu. Vydal jsem je krásně ilustrované v deseti kusech, na laserové tiskárně. I když z ní pak byl nakladatel nadšený, nevyšla, dcera byla rezolutně proti: "Nesouhlasím, ta knížka je jen naše." S prvním románem Žijme, potom uvidíme mě nakladatel nejdříve vyrazil, pak jsem ho rok přepisoval – a byl úspěšný, stal se třetí slovenskou knihou roku. Po druhé knize však jako by kritikům začalo vadit, že se dobře prodávám. Mám dojem, že se také kritika v Čechách podezřívavě dívá na knihy, které se prodávají.
 
Pomsta je novela o pochybnostech, které vztahujete i na Slováky – i když něco umějí, nevěří si. Jste rád slovenským spisovatelem?
Jsem rád, že píšu, psaní vnímám jako poslání a nevztahoval bych ho k národnosti. Slováci skutečně nejsou příliš sebejistí – vychází to z naší historie a nesamostatnosti, ale nyní to vnímám spíše sociologicky. Za hranicemi velmi často zjistíte, že lidé, kteří vědí daleko méně než vy, vystupují suverénněji a dávají najevo své kvality, i když je vlastně nemají. Jako bychom se báli ukázat své přednosti.

A promítá se to slovenské podceňování i do literatury?
Většina malých národů cítí, že je ty velké přehlížejí. Pokud je někdy slyšet v literatuře o malém národu, bývá to většinou spojeno s něčím globálním, politickým, etnickým – albánská, afghánská, jihoafrická literatura. Na Slovensku žádný problém zřejmě nemáme, takže si nás nikdo moc nevšímá – i když určitě máme pět šest spisovatelů na evropské úrovni. V Česku je literární tradice mnohem silnější, závidím Česku ne snad kulturní náskok, ale sebevědomí. Evropa vnímá českou kulturu jinou optikou, my jsme někde na okraji. Ale nestěžuju si – beru to jako výzvu pro naši generaci, myslím, že musíme dělat vše, abychom naši kulturu podporovali, a ne na ni kydat. Zdá se mi, že si u vás v Česku kultury více vážíte a více ji samochválíte. Anebo se mýlím?

Vaše knížky se dotýkají aktuálních témat, jako je korupce. Cítíte deziluzi z politického vývoje?
Mě více než politika a korupce zajímá to vnitřní: jak moc, peníze deformují lidi. Za penězi se vždy skrývá touha ovládat, podmanit, zavázat. A tak se v mé knize Pomsta snaží hlavního hrdinu koupit jeho hlavní sok – myslí si, že když ho bude ovládat přes peníze, bude ovládat i jeho osobnost. Nenalhávejme si, vždyť o ovládání druhých, ať už jednotlivce nebo národů, jsou vlastně celé moderní dějiny lidstva.
 
Píšete romány ze současnosti, která některým autorům připadá nudná. Co vás na ní láká?
Mně nudná nepřipadá. V současnosti žiju a nejlépe ji znám. Paradoxně však můj poslední román Tři přátelé zachycuje období čtyřiceti let a další kniha má být ságou položidovské rodiny začínající ve 20. letech, se vší tragikou a paradoxy minulého století. Mám nápady a práce na tři roky dopředu. Lákají mě vztahy a ty se mi lépe zobrazují přes přítomnost, kulisu už totiž nemusíte vysvětlovat. Když napíšete ulice, každý si ji představí. Ale v historických románech musíte čtenáři ten svět připravit, vystavět a předat a nakonec dojdete k tomu, že lidé tehdy řešili úplně jiné věci, než si dnes myslíme.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Edward Snowden vynesl informace z NSA, protože nechtěl žít ve světě, kde nikdo...
RECENZE: Nešetří novináře ani sousedy. Boží oko inspiroval Snowden i CIA

Americký spisovatel Barry Eisler si na chvíli odskočil od hrdinů svých knih Johna Raina a Bena Trevena, aby napsal politický thriller Boží oko. Inspiroval ho...  celý článek

František Plánička v knize Hrdinové
Plánička, Bican, Masopust i Nedvěd. Fotbalové legendy ožijí jako Hrdinové

Fotbalový expert Jaromír Bosák sedí na zahradě v houpačce a drbe kočku. V letní pohodě rozpráví o svých oblíbených fotbalových hrdinech. „To je strašně těžká...  celý článek

Ron, Hermiona a Harry na konci sedmého pokračování Harry Potter a relikvie smrti
Rowlingová na Potterovi stále bohatne. Na podzim vyjdou dvě nové knihy

Svět Harryho Pottera se loni rozrostl o divadelní hru, scénář i nový film. Úspěšný návrat do světel reflektorů nyní vynesl J. K. Rowlingovou na první příčku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.