Nejsem staromilec, tvrdí oceněný Rösner

  • 1
Boris Rösner má za sebou mimořádně úspěšný víkend - co den, to jedna cena. V sobotu převzal v Divadle U Hasičů trofej za vítězství v anketě posluchačů rozhlasu Neviditelný herec, v neděli stanul na prknech Divadla v Dlouhé, kde Divadelní noviny a Sazka rozdávaly ceny za počiny sezony.

Rösner si za roli Lakomce v Národním divadle z jeviště odnesl ocenění za nejlepší herecký výkon bez ohledu na žánr spolu s šekem na dvě stě tisíc korun.

"Moc mě potěšilo, že jsem dostal cenu od diváků, neodborníků, a naopak druhý den cenu, kterou uděluje kritika. Když cenu dostanete od kritiky, musíte si jí považovat tím spíš, že Národní divadlo je pod velkým drobnohledem," říká Rösner.

V rychlém sledu jste nastudoval tři obrovské role - Cyrana v Divadle pod Palmovkou, Harpagona a slavného romantického herce Fredericka Lemaitra v Divadle ABC. Kdybyste byl na místě poroty, přiřkl byste cenu právě Lakomci?
Osud se mnou pořádně zatřásl tím, že všechny tyto figury přišly v jedné sezoně. Zdá se mi, jako kdyby spolu souvisely, jedna postava vycházela z druhé, ovlivňovaly se. Dovolím si však říct, že Lakomec je ze všech nejtěžší. Cyrano je romantik stejně jako já a Frederick... To je herec mého typu a chvílemi mám dokonce pocit, že to je hra napsaná o mně. Lakomec je zvláštní tím, že to ve skutečnosti není partnerská role. Velmi vyznávám partnerské divadlo a snažím se toto předat svým studentům na DAMU. Lakomec, to je popření partnerství. Harpagon vystupuje jako sólista, který vlastně vede dvouapůlhodinový monolog. Pravda, přerušovaný jinými postavami, které chodí na jeviště. Harpagon  dokonce ostatním klade otázky, ale sám určuje, jak mají vypadat odpovědi, a své okolí nakonec neposlouchá a ani nepotřebuje. Díky souhře s kolegy, režisérem a scénografem se podařilo, že výsledek vypadá na jevišti lehce, ale pro mě to byl velmi nesnadný úkol.

Věřil jste od začátku režijnímu pojetí Michala Dočekala?
Jeho Lakomec je hodně netradiční, včetně samotné vizáže Harpagona, který připomíná bezdomovce. Herec musí věřit tomu, co zkouší, jinak vznikne něco, co vás nebaví, a to nemá smysl dělat. Je jasné, že nemůžeme hrát Lakomce jako komického staříka s čepičkou, jak se inscenoval před padesáti lety. Výklad Michala Dočekala mi byl okamžitě sympatický, i když bývám lidmi a někdy též médii obviňován ze staromilství a vzpomínkového herectví. To ale není vůbec pravda.

Cena Divadelních novin je jako jediná spojená s částkou, která mnohonásobně převyšuje platy v divadlech. Už víte, jak s ní naložíte?
Jednoduše - před týdnem jsem vdával dceru a hodně za svatbu utratil, takže se mi něco vrátí zpět. Samozřejmě žertuji, část peněz dám na nemocné děti a pražskou zoo a zbytek si nechám.

O ceně jste věděl dopředu, ceremoniál je dopředu nazkoušený. Nechyběl vám prvek napětí?
Člověk aspoň není od rána nervózní. Chyběla mi však možnost promluvit. Rád bych totiž vzpomenul své učitele. Talent je sice od Boha, ale nebýt dobrých kantorů a starších zkušených kolegů, zplaněl by. V první řadě bych vzpomněl na Vlastu Fabianovou a Václava Vosku, kteří mi před lety na škole vysvětlovali, co je divadlo, a já jim to takhle snad trochu vracím.

Boris Rösner je triumfem inscenace.