Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

HUDBA ROKU: Nejlepší byl koncert Zaz, nejhorší deska Pavla Callty

  5:53aktualizováno  5:53
Od začátku letošního ledna do začátku vánočních svátků jsme pro vás zhodnotili na sto šedesát koncertů, festivalů a nových nahrávek. Nejlépe dopadlo pražské vystoupení francouzské zpěvačky Zaz v těsném závěsu s deskou Mira Žbirky či koncerty Eda Sheerana a Kraftwerk.

Zaz (Fórum Karlín, Praha, 29. listopadu 2015) | foto: Barbora Jurčová

Od zdařilého novoročního koncertu České filharmonie po nadšeně přijatou albovou novinku zpěvačky Kláry Vytiskové. Tak se dá chronologicky charakterizovat záběr hudebních recenzí, které jsme v průběhu končícího roku na iDNES.cz publikovali. Jak je vidět, rozptyl je to značný i po žánrové stránce.

Nejlepší

100 %

Zaz - koncert

95 %

Ed Sheeran - koncert
Miro Žbirka - deska
Kraftwerk - koncert

90 %

Bob Dylan - deska
Ladě - deska
David Koller - deska
Otis Taylor - deska
Lynyrd Skynyrd - koncert
Bobby McFerrin & Chick Corea - koncert
Petr Linhart - deska
Robert Plant - koncert
Patti Smith - koncert
Iron Maiden - deska
Filip Topol - hudební dokument
Kryštof - koncert
Bryan Adams - deska
Už jsme doma - deska
Tonya Graves - deska
Hugo Race - deska
Adele - deska
Chinaski - koncert
Neil Young – deska

Většinou se hodnotily nové desky, aktuální koncerty či festivaly. A ještě na jeden útvar se letos dostalo - na hudební dokumenty. Do kin či na DVD letos přišly filmy sledující kariéry Kurta Cobaina (recenze) nebo Amy Winehouse (recenze). Zdařilá a zhlédnutíhodná díla, která se však mezi absolutní špičku nezařadila. Nad ně ční dokument o Filipu Topolovi Takovej barevnej vocas letící komety (recenze) a naopak hůře dopadl film Sídliskový sen, jenž se zaměřil pro změnu na žijícího hudebníka, rapera Rytmuse (recenze). A dopadl jak dopadl právě i kvůli „konkurentům“.

„Aby nedošlo k mýlce. Pro fanoušky fenoménu Rytmus není Sídliskový sen nezajímavý. V logice svojí činnosti raper opět udělal něco, co u nás zatím nebylo zvykem. Pro ty, kdo ho osobně neznali, se dost možná ‚zlidštil‘. Ale obsah z filmu (zvlášť oproti předzvěstem a příběhům z hudebního ranku, které je možné v kinech v současnosti zhlédnout) nedělá žádný velký zázrak,“ píše v recenzi dokumentu Honza Vedral.

Hodnocení koncertů a studiových alb jsou potom dvě ne úplně dobře souměřitelné disciplíny. Atmosféra živé show totiž dokáže pohltit i toho, kdo by si od ní měl v rámci profesionality zachovat odstup. Jenže to dost dobře nejde.

Což dokazuje i show francouzské zpěvačky Zaz, jež u nás odehrála tři koncerty (čtěte recenzi na její pražské vystoupení) a pro velký úspěch se v únoru 2016 zastaví ještě v Brně. „Večer to byl povedený po hudební i vizuální stránce, ale s odstupem by si zasloužil pět ‚trestných‘ procent za trochu zbytečnou agitku v závěru,“ přiznává redaktor Václav Hnátek. „V rámci povedeného koncertu a síly okamžiku to lze odpustit, při poslechu desky má však recenzent na paměti širší kontext, do nějž ji lze zasadit,“ vysvětluje.

Fotogalerie

Pětadevadesát procent potom dostal jarní koncert Eda Sheerana (recenze), prosincové vystoupení Kraftwerk (recenze) a zářijová dvojdeska Mira Žbirky (recenze). Přitom u Žbirky vlastně vůbec nehrálo roli, že jeho album vzniklo v Abbey Road, asi nejslavnějším nahrávacím studiu světa. „Vulgárně řečeno, album Miro rozhodně není deskou slavného zpěváka odněkud z východu, kterému v šedesátých letech učarovali Beatles a v šedesáti ho přepadl vrtoch natáčet ve studiu, které mělo na jeho hrdiny zásadní vliv. Je to deska, která na první poslech působí lehce a samozřejmě, ale přitom v sobě každá skladba s dalším poslechem odkrývá nečekané vrstvy,“ píše Honza Vedral.

Největší nával potom je v kategorii devadesáti procent. Jen namátkou - nové desky Boba Dylana, Davida Kollera, Bryana Adamse, Adele či Tonyi Graves. Nebo koncerty Lynyrd Skynyrd, Patti Smith či Bobbyho McFerrina s Chickem Coreou.

Dylan na svém albu Shadows in the Night vsadil na převzatý materiál. „Ovšem to, co překvapí víc než zaměření alba, výběr písní a jejich úpravy dohromady, je sám zpěv Boba Dylana. Jestliže část posluchačů i kritiky o Dylanových vokálních výkonech hovořila se značným despektem, album Shadows in the Night je pro ně vlastně políčkem. Abychom si rozuměli: samozřejmě nejde o žádný krasozpěv, ale Dylan zde hlasem méně než obvykle hrubým skutečně intonuje, osvědčuje slušný rozsah i výraz,“ soudí ve své recenzi Ondřej Bezr.

Jako když se míchá malta

Na opačné straně úspěchu se potom nachází letošní debutová deska zpěváka Pavla Callty nazvaná Momenty (recenze). „Jeho snaha naroubovat české texty na trendy světového popu připomíná pokusy o hollywoodské představení na zaplivané taneční zábavě. Pro příčetného posluchače je čas strávený na veřejném záchodě, kde nedovírají dveře, přínosnější než poslech podobných pokusů o hudbu,“ napsal v recenzi Honza Vedral a albu přidělil dvacet procent.

Nejhorší

20 %

Pavel Callta - deska

30 %

Vincenzo Bellini: Norma - opera

40 %

Queen a Adam Lambert - koncert
Johny Machette - deska
Mýdlový princ - deska
Roxette - koncert
Tomáš Klus - deska
Voxel - deska
Sociální síť - deska

50 %

Brian Wilson - deska
Sídliskový sen - hudební dokument

Neslavně dopadlo i nastudování opery Norma od Vincenza Belliniho (recenze) v pražské Státní opeře. Představení chyběly silné hlasy a Věra Drápelová svou recenzi zakončuje otázkou: „Proč vlastně Národní divadlo hraje Belliniho Normu, když pro ni ve vlastním souboru nemá výjimečné umělecké síly?“

K průměru „odspodu“ se potom blíží například desky Voxela (recenze) a Tomáše Kluse (recenze), poznamenané především nesnesitelnými texty. Jak obě recenze naznačují, Voxel by chtěl být Klusem, Klus by chtěl být Lennonem a ani jednomu to nesvědčí.

Propadly i koncerty, konkrétně pokusy vydolovat cosi z historie v podobě Queen s Adamem Lambertem (recenze) nebo vystoupení švédských Roxette (recenze). Proč? „Stejně jako před čtyřmi lety na stejném místě totiž bylo i aktuální vystoupení Roxette rozpačité a chyběla mu jiskra. Někdejší chemie Marie Fredrikssonové s Perem Gesslem se změnila v křečovitou snahu dotáhnout písničky alespoň nějak důstojně do konce,“ soudí ve svém tehdejším textu Honza Vedral.

Celkově to naštěstí nebyl vůbec špatný rok, nad úplnými propadáky měly navrch více či méně nadprůměrné počiny. Konkrétně známku od 70 procent výše si vysloužilo celkem 129 událostí. Průměr všech hodnocení potom činí 74,7 procenta.

Autor:


Tvarohovo-krupicový dort
Tvarohovo-krupicový dort

Potěšte rodinu rychlou dobrotou

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.