Jenže na tak mimořádně silnou hereckou generaci, kterou české divadlo a film měly, nejenže se dlouho nezapomene, ale ona bude žít dál – ve filmech či seriálech.
Rudolf Hrušínský, Jiří Sovák, Jiřina Jirásková, Vladimír Menšík, Stanislav Zindulka, Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová, Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, Ljuba Skořepová, Lubomír Lipský nebo Josef Vinklář, který zemřel v úterý vpodvečer.
Všem těmto hercům vystavila rodný list první republika, excelovali v druhé polovině minulého století, a vytvořili několik rolí, které budou televizní obrazovky s chutí omílat jako kolovrátek.
Úspěch? Talent i doba
Proč právě herci narození ve dvacátých a třicátých letech minulého století měli takový potenciál, proč co jméno, to velká herecká legenda už během života?
Důvodů je několik. Samozřejmě, že bez talentu by to nikdy nešlo, a první republika, to zkrátka nebyl jen opěvovaný prezident Masaryk, ale také líheň šikovných herců.
Byli tedy talentovaní, ale takových je hodně i dnes. Příčiny jejich úspěchu proto musíme hledat v době a prostředí, do kterého se během svých začátků dostali.
„Faktorů, které tyto herce ovlivnily, je víc. Jedním z nich byl třeba fakt, že jako velmi mladí spolu začínali hrát v divadlech. Byla to generace kolem divadla Větrník, později Divadla Voskovce a Wericha, herci Divadla satiry nebo Městských divadel pražských. Později se rozprchli do různých divadel, ale ty začátky je spojovaly,“ říká Miloš Fikejz z Národního filmového archivu.
Ve velkém herce ovlivnilo Divadlo Voskovce a Wericha. I Josef Vinklář na jejich působení vzpomínal s úctou.
„Chodil jsem do Divadla satiry, znali mě tam z hlediště. Když jim onemocněl herec, nechali mě za něj zaskočit, příště už pro mě měli roli. Na představení se přijel podívat Werich a královsky se bavil. Já pak od něj asi za měsíc dostal nabídku do nově otevřeného Divadla Voskovce a Wericha. Bylo mi šestnáct a šel jsem. To byla náhoda i velké štěstí.“
A historkou potvrdil, že na něj slavná dvojice měla velký vliv. „Werich mi třeba jednou zakázal filmovat. Měl jsem hrát hlavní roli a on říkal: To si musíš rozhodnout, jestli chceš dělat v divadle, nebo filmovat. Voskovec mi to rozmluvil, Werich mi to zakázal. A já jsem mu za to dodnes vděčný,“ vyprávěl Vinklář.
Dalším důležitým momentem byl dostatek hereckých příležitostí. Ve čtyřicátých letech mladí muži začínali rolemi milovníků, avšak neměli potřebu si konkurovat – rolí byl dostatek. „Proto myslím, že mezi nimi nevznikala žádná profesní řevnivost,“ potvrzuje Fikejz.
Na úspěchu herecké generace se odrazilo i působení režisérů, kteří točili hodně úspěšných filmů a zvali si do nich své oblíbené herce, se kterými byli takzvaně na jedné vlně. Mimochodem podobně dnes pracuje režisér Jan Hřebejk.
Legendy na jevišti
Role figurkářů u Zdeňka Podskalského nebo Oldřicha Lipského herce proslavily. Často se i potkávali: v Lipského Zabil jsem Einsteina, pánové hrál Sovák, Zázvorková, Lipský, v Podskalského Kam čert nemůže zase Sovák s Hrušínským, Brodským či Horníčkem. Těch příkladů by bylo...
Filmový historik Pavel Taussig podotýká, že důležitý faktor hrála určitá institucionalizace, tedy to, že se herci stávali zavedenými hvězdami divadel, a také působení státního monopolu. „Ten samozřejmě poskytoval příležitosti, ale někdy – víme, ze jakou cenu,“ podotýká.
Mladí kolegové si hereckých bardů považují. Třeba Jan Dolanský, který jich pár v Národním divadle poznal, s pýchou v hlase připomíná, jak se o něm Josef Vinklář vyjádřil do novin jako o talentovaném herci.
Ano, smrt Josefa Vinkláře připomněla bolestnou zkušenost, že i pozemské působení hereckých legend je vyměřeno, jakkoliv jsou úspěšné. Přesto lze ještě mnohé z nich vidět při divadelní akci.
Ljuba Skořepová hraje v Národním divadle nebo v Praze U Valšů, podobně jako Květa Fialová nebo Lubomír Lipský. Josef Somr dotočil film O rodičích a dětech, Stanislav Zindulka baví diváky v pražském Činoherním klubu. Ještě tedy stále máme příležitost se s mimořádnou hereckou generací setkat tváří v tvář.
