Třiašedesátiletý Dylan týdeníku přiznal, že i když je s memoáry Chronicles, Volume One (Kronika: první svazek) spokojen, jejich psaní ho ani zdaleka netěšilo.
"Když píšete, tak nežijete. Jak se tomu říká? Skvělá izolace? Mně to tak skvělé nepřipadalo," řekl o třech letech psaní pamětí na mechanickém psacím stroji.
Vzpomíná v nich třeba na zvláštní pocit, když byl označován za svědomí generace šedesátých let. "To bylo legrační. Jen jsem zpíval písně, které byly naprosto přímočaré a vyjadřovaly nové a silné skutečnosti. S generací, jejímž jsem měl být hlasem, jsem měl velmi málo společného a ještě méně jsem o ní věděl."
Ve skutečnosti "snil o uspořádaném životě, o práci od devíti do pěti, o domě s alejí stromů, bílým plotem a růžemi v zahradě". "Byl jsem jen folkovým muzikantem, který se díval do šedé mlhy očima plnýma slz a vymýšlel si písně, které se vznášely v zářivém oparu."
V dalším rozhovoru, který otiskl britský deník The Sunday Telegraph, Dylan uvedl, že jen těžko snášel na přelomu 60. a 70. let tlak slávy, a přiznal, že neměl daleko k zhroucení.
"Stala se z toho noční můra," řekl o pronásledování fanoušků, před nimiž se snažil uniknout do Woodstocku na venkov ve státě New York. V obavě, že do domu pronikne nebezpečný fanoušek, měl vždy po ruce pistoli a pušku.
"Žili jsme v našem domě ve Woodstocku. Cítil jsem se zranitelný a měl jsem rodinu, kterou jsem měl chránit. Když se ale podíváte do novin z té doby, líčili mě úplně jinak," podotkl písničkář.
Dylan napsal, že se cítil jako figurína ve vitríně obchodu, zatímco kolem něj defilovala 60. léta. Jeho život změnila svatba a děti. "Mimo mé rodiny mě nic opravdu nezajímalo... I tak hrozné události jako zavraždění Kennedyů, Martina Luthera Kinga nebo Malcolma X jsem nevnímal jako úmrtí politických vůdců, ale spíše jako otců, po nichž zůstávají zdrcené rodiny."
Newsweek zdůrazňuje, že Dylan si v prvním díle pamětí vybírá podle svých priorit a pomíjí události, které by možná řadu lidí zajímaly. O známé motocyklové nehodě napsal jednu větu, v knize nic není o rozvodu v roce 1977 či o konverzi ke křesťanství v roce 1978.
Nezmiňuje se ani o genezi takových mistrovských děl, jakými byla alba Blood on the Tracks, Slow Train Coming (1979) a Infidels (1983). Přesto je kniha podle Newsweeku mimořádně upřímným pokusem nejvlivnější žijící kulturní osobnosti o přímočarý pohled na svůj život.
Dylan si také podává některé hudební kritiky za interpretaci svých písňových textů. "Už jsem měl dost toho, jak se z mých textů dělaly nejrůznější závěry, o jejich smyslu se vedly polemiky a že jsem byl jmenován do čela rebelie...".
V rozhovoru s Newsweekem přiznal, že na slávu a kritiky dlouho reagoval tak, že nové skladby psal tak, aby odporovaly všeobecnému očekávání. Toto období trvalo podle něj asi 25 let až do vydání alba Time Out of Mind v roce 1997.
 Písničkář Bob Dylan při koncertu v roce 1982. |
