V jednom rozhovoru jste tvrdil, že talentové soutěže zavraždily píseň Love Hurts. Je to vážně tak zlé?
Ale ne. V té televizi to bylo většinou docela dobré. Jenže jsme hledali nového zpěváka, takže nám každý posílal svoje vlastní nahrávky – a všichni tuhle jednu píseň, jako by byla jediná, kterou hrajeme. A mezi nimi tolik strašlivých verzí, až to bylo neuvěřitelné.
Baskytarista skupiny Nazareth Pete Agnew (vpravo)
Nelitovali jste nikdy, že váš největší hit je „jenom“ cover?
Když uděláte coververzi pořádně, tak je trochu vaše. Po pravdě, vy jste novinář a víte, že to je cover. Když se budete ptát běžných lidí, pro ně to je písnička Nazareth. Ale povím vám – sakra bych si přál, aby byla.
Jak vlastně došlo k tomu, že jste v roce 1975 natočili patnáct let starou skladbu od Everly Brothers?
Vždycky jsme dělali písničky někoho jiného, pokud se nám líbily. Love Hurts byla skvělá, pouštěli jsme si ji na cestách v dodávce a tak. A v těch dobách jste museli vybrat jednu píseň z alba jako singl a ještě další dát na jeho B stranu. Ta nemusela ani na albu vyjít. My jste takhle udělali Love Hurts a ve Spojených státech se tak líbila, že ji zařadili na desku. Díky bohu za to.
Takže jste nečekali, že to bude hit?
Vůbec. Ani jsme neplánovali, že Love Hurts bude na desce. Nicméně myslím, že ta písnička byla tak slavná díky zpěvu, který je dost vysoko, popravdě výš, než by náš zpěvák Dan McCafferty chtěl. Ale byli jsme spolu na kamarádově svatbě, zbytek kapely nechali ve studiu a oni k ní nahráli základy ve vyšší tónině. Kdybychom v tom studiu zůstali, nikdy by to takhle neznělo.
Dan McCafferty z kapely Nazareth v brněnském Boby centru
Poté, co jste nahráli zatím poslední desku, odešel zpěvák Dan McCafferty. Jaké to je být posledním zakládajícím členem?
Vystřídali jsme hodně složení a všechna mě bavila, ale vyměnit hlavního zpěváka, to je velký krok. Nicméně náš nováček Carl Sentance je skvělý, publikum ho má rádo a dostává i dobré recenze. Takže já jsem spokojený.
Chystáte další album?
Jasně, máme přece nového zpěváka. S každou novou sestavou kapely jsme udělali jednu nebo dvě nahrávky. A rád bych v tom pokračoval.
Měl jste v 60. letech pocit, že se kapela dočká nového tisíciletí?
Vůbec ne. Na to tehdy nepomýšlel nikdo. Jsem samozřejmě rád, že to tak dopadlo, ale v sedmnácti jsem neměl páru, že tady budeme ještě v sedmdesáti.
V kapele teď hraje na bicí váš syn Lee. Není zvláštní mít syna za spoluhráče?
On s naší hudbou vyrostl, poflakoval se se mnou ve studiu a na bicí hrál od chvíle, kdy mohl. A v kapele už je sedmnáct let, takže to je naprosto v pořádku.
Patříte k vůbec první generaci hardrockových kapel. Kde jste brali inspiraci?
Myslím, že to byl takový samovolný vývoj. V polovině 60. let jsme hráli hodně soulové muziky a postupně se přitvrzovalo. Dělali jsme covery Deep Purple nebo Led Zeppelin, vše, co frčelo.
U nás hrajete poměrně často. Jak na ty koncerty vzpomínáte?
Máme tu skvělé fanoušky. Vždycky jsem tvrdil, že nejrockovější země je Německo. A vy k němu máte kulturně blízko, což se promítá i v tom, že dovedete podobně ocenit rockovou muziku. Jestli v hudbě existoval nějaký východní blok, podle mě jste do něj nikdy tak úplně nepatřili.
