To, co se Jasný snaží líčit poctivě, upřímně, avšak bohužel neuměle, je velmi osobní, spíš literárně životopisná zpověď s obecným poselstvím "o ostrůvcích lásky bez hranic". Obé lze přijmout nad knihou či v soukromém rozhovoru, filmový tvar však dokládá, jak jsou návraty do minulosti zrádné a vzpomínky jen zřídka sdělitelné. Jasný říká svému filmu - s odkazem na Dvořákovo americké období - Novosvětská symfonie ve čtyřech větách, dvou tuzemských a dvou newyorských. Ty zdejší, české věty však prakticky znamenají výjevy z abiturientských večírků či rodinných výletů, kdy otec znuděným potomkům ukazuje, kam chodíval krást třešně. Zosobněný Jasný, český režisér-emigrant Poutník, jemuž dává nejistý Vladimír Pucholt víc z nostalgie svého jména než z dávného daru herectví, absolvuje při návratu do rodného městečka kolečko setkání: No ne, jsi to ty? Jak se daří? Jaké to bylo v exilu? Přidruží se vysvětlivky (to je farář, tohle hajný), hrdinovy reminiscence z dětství osvětlující předešlé politické události i pár postav z filmu Všichni dobří rodáci, navíc ještě obrázky sousedské idyly: Přijďte se podívat na naše čuníky (kuřátka). Nechybí dechovka, dětský sbor ani ochotníci se Strakonickým dudákem. Rozšafně se tu mudruje "America is America, doma je doma" či na hřbitově "Půjdeme tam všichni". Vyšeptalá klišé dialogů ubližují filmu nejvíc - je až stydno, staví-li Poutníkova manželka Jana Brejchová svému muži patetický pomník šroubovanými výlevy: "Tys chtěl tolik tvořit, vždy tě to táhlo někam dál, až do smrti budeš život prožívat jako film." A k tomu Poutník i jeho zámořský žák v podání Adama Davidsona putují od piva a buchet k soše Svobody s kamerou v ruce, tvoříce zbytečně doslovný a nepůvodní obraz "filmu ve filmu".
Davidson má roli o to těžší, že mu předepisuje náturu svůdníka, jenž bůhvíproč po jediné noci propadne kouzlu ovdovělé moravské učitelky (Ingrid Timková). Paradoxně právě tenhle Američan, profesí režisér, působí herecky přirozeně: skoro by se chtělo říci jako jediný normální jedinec, jenž vychutnává neznámý folklor a žasne nad archaickou kletbou, bránící dívce najít v něm nového otce pro svého synka. Jsou tu i drobné herecké poklady: úsporná Věra Galatíková, a hlavně Vlastimil Brodský.
Americké věty, vrcholící neústrojnou, vážnou parafrází tématu Sám v New Yorku, pak jako by vznikly jen proto, aby zdůraznily dvě nesporné kvality snímku: plnou, sytou hudbu rovněž emigranta - Milana Kymličky - a především kameru Juraje Šajmoviče. Kéž by Jasný ponechal citová sdělení beze slov, jen obrazům a barvám! Šajmovič z nich kouzlí nejen očekávanou přírodní lyriku, ale také moderní, reportérské detaily "hemžení při zemi", tváře z dědiny i newyorských ulic.
Lidsky je zcela pochopitelné, proč "si" Jasný vysnil svůj Návrat. Ale zůstává otázkou, pro koho jej natočil. Soukromé lásky i zásluhy se filmem jen těžko sdělují.
Davidson má roli o to těžší, že mu předepisuje náturu svůdníka, jenž bůhvíproč po jediné noci propadne kouzlu ovdovělé moravské učitelky (Ingrid Timková). Paradoxně právě tenhle Američan, profesí režisér, působí herecky přirozeně: skoro by se chtělo říci jako jediný normální jedinec, jenž vychutnává neznámý folklor a žasne nad archaickou kletbou, bránící dívce najít v něm nového otce pro svého synka. Jsou tu i drobné herecké poklady: úsporná Věra Galatíková, a hlavně Vlastimil Brodský.
Americké věty, vrcholící neústrojnou, vážnou parafrází tématu Sám v New Yorku, pak jako by vznikly jen proto, aby zdůraznily dvě nesporné kvality snímku: plnou, sytou hudbu rovněž emigranta - Milana Kymličky - a především kameru Juraje Šajmoviče. Kéž by Jasný ponechal citová sdělení beze slov, jen obrazům a barvám! Šajmovič z nich kouzlí nejen očekávanou přírodní lyriku, ale také moderní, reportérské detaily "hemžení při zemi", tváře z dědiny i newyorských ulic.
Lidsky je zcela pochopitelné, proč "si" Jasný vysnil svůj Návrat. Ale zůstává otázkou, pro koho jej natočil. Soukromé lásky i zásluhy se filmem jen těžko sdělují.
