Táta může být rád, že se neflákám, tvrdí Polívkův syn při natáčení Míst

  • 3
Náladu 90. let zažil jako dítě, teď Vladimír Polívka hraje chlapce, jenž dospívá v době nadějí na malém městě. "Vím, že lidi z branže se tehdy nadechli, můj hrdina zažívá spíš depresi," říká syn Bolka Polívky.

Film se sice jmenuje Místa, ale podle kuchyňky čistě mužské domácnosti, jež vyrostla ve studiu ČT, vypadá spíše na Místečka. Milovníci retrostylu by plesali nad starým gaučem, dekou, utěrkou; čerstvá je jen polévka, již svému filmovému synovi právě servíruje Robert Nebřenský.

"Vybral jsem si zelňačku, ale podle scénáře se v ní mám jen nimrat, i když otec vaří dobře, neboť je mi zle po flámu," shrnul Polívka natáčenou scénu.

Nic nebylo nemožné

Zjevně v ní dojde na výčitky stejně jako v minulém výjevu, kdy kázání typu "Jen se flákáte a mrháte svými životy" schytal hrdina od matky svého nejlepšího kamaráda, učitelky v podání Taťjany Medvecké. Jak si stojí Polívka jr. v očích svého pravého otce - ještě ho od herectví zrazuje, nebo už je na syna hrdý? 

"Táta je myslím někde v mezistadiu," hádá syn, "divadlo zatím dělám jen na škole, ale může být aspoň pyšný, že se neflákám, nemarním čas. Čili v Místech hraju svůj opak, kluka, který jen trousí sarkastické poznámky, ale dlouho se nedokáže odhodlat k činu."

Mladíci na prahu dospělosti, kterým začíná být doma těsno, patří ke každé generaci. Lišilo se nějak pokolení 90. let? "Cítil jsem porevoluční euforii, ale jinak jsem žil ve svém světě, jezdil s kapelou, bylo mi fajn a jako rodilý Pražák jsem ani o velkoměstě nemusel snít," směje se Nebřenský, známý díky skupině Vltava i Divadlu Sklep.

Radim Špaček, který Místa stejně jako předešlá Pouta točí podle scénáře Ondřeje Štindla, v 90. letech začínal.

"Vlastně je to film líčící mou generaci. Hospody už nezavíraly v deset hodin večer, mohlo se vyjet do ciziny, v Praze se najednou objevilo padesát tisíc Američanů, se kterými se dalo poklábosit - a my jsme to brali úplně samozřejmě. Jako housku na krámě," líčí režisér, v čem se lišily reakce tehdejších náctiletých a jejich rodičů, kteří už ve svobodu nedoufali.

"Až s odstupem času zjišťujeme, že to, co se dělo v 90. letech, by už dnes nešlo. Nic nebylo nemožné, vzpomeňte si, co se vysílalo, točilo, hrálo a nosilo nejen u nás. Vlastně to byla jistá repetice 60. let, čas příslibů a energie," dodává Špaček.

Měnila se také veřejná scéna, ovšem přímou satiru fialových sak  si tvůrci zakázali. Politické tóny sem pustí jen oklikou v osobě místního bosse, jehož dcera čili Johana Matoušková vnese napětí mezi nerozlučné kamarády - Polívku jr. a Jana Cinu. A postava hrdinova dědečka naznačí stíny minulosti, která se tehdy začala poodkrývat.

Tři kamarádi

Jak režisér našel trojici mladých hrdinů? "Vladimíra Polívku jsem vybral prostě proto, že byl při konkurzu hodně dobrý. Navíc je fešák, ale ne plakátový, má své tajemství. A když jsme zkusmo dali dohromady celé trio, aby se seznámili, zjistili jsme, že už se znají ze školy a přátelí se i ve skutečnosti, což filmu pomáhá," věří Špaček.

Místa slibující po tíživých Poutech lehkost přijdou do kin v první půli příštího roku.