V současné době se hodně mluví o tzv. bristolské scéně - vnímáte ji jako určité hudební hnutí s jednotnou ideou nebo jde jen o několik na sobě nezávislých úspěšných kapel, které mají společné pouze město svého původu?
Rozhodně nejde o scénu žijící nějakým jednotným životem. Samozřejmě se všichni vzájemně známe, někteří se respektují, jiní nenávidí, ale z nějakého důvodu spolu až na výjimky moc nespolupracujeme. Většina bristolských kapel je zalezlá doma a dělá na svých vlastních věcech, o kterých navíc moc nemluví. Podle mého je Bristol elektrizován neobyčejně silným tvůrčím potenciálem, ale atmosféru vzájemného vlivu zde nehledejte.
Nemálo bristolských kapel vás ovšem označuje za jeden ze svých nejsilnějších zdrojů inspirace...
Mám takový pocit, že tyhle kapely, o nichž je řeč, jsou více inspirovány naším celosvětovým úspěchem než naší hudbou - i když to samozřejmě s hudbou také souvisí. Každopádně je pravda, že když jsme se nedávno vrátili z bezmála desetiměsíčního turné a navštívili několik klubů, narazil jsem na pár kapel, z jejichž muziky jsem cítil, že naše desky poslouchaly hodně pečlivě. Neobviňuji je z kopírování, ale určitou inspiraci naším stylem a náladou v tom cítím.
Čím si vysvětlujete, že právě Bristol se stal centrem tohoto žánru?
V Bristolu je už od počátku osmdesátých let velmi silná tradice reggae, které má k současnému bristolskému stylu blízko. Je to město, kde se vždycky velmi prosazovala taneční hudba - tehdy se skládala pomocí kytary a kláves, teď na samplerech a počítačích; to je celé.
Nejednou jste se nechali slyšet, že vaší hlavní hudební inspirací jsou sedmdesátá léta. Přitom zníte originálně a progresivně...
Zní to asi podivně, ale opravdu nejčastěji posloucháme hudbu šedesátých a sedmdesátých let, zejména tehdejší soundtracky. Často z těch desek samplujeme, používáme tehdejší nástroje a snažíme se, aby naše nahrávky měly starobylý zvuk. Vedle toho samozřejmě posloucháme i současné kapely, rockové i taneční, milujeme hip hop, jungle a drum'n'bass. Výsledkem je naše hudba.
Přirovnal bych řadu vašich skladeb k soundtracku k nějakému imaginárnímu filmu. Filmová hudba k opravdovému filmu vás neláká?
Láká a strašně rádi bychom dostali nějakou zakázku. Dosud ve filmu zazněla jen jedna naše skladba, ale tu si režisér dodatečně vybral z naší první desky. Také z ní použili jen pár taktů, navíc ten film nestál za nic...
Vy sami jste natočili jeden krátký film, ale s nejlepšími recenzemi se zrovna nesetkal...
Ano, jmenoval se To Kill A Dead Man a vznikl v době, kdy jsme dělali naše první video. Spočítali jsme si, že na výrobu jednoho klipu je potřeba stejně peněz jako na levný film, takže jsme dostali bláznivý nápad, že celý klip pojmeme jako příběh, v němž si sami zahrajeme. Spousta lidí nám sice tvrdila, že se jim výsledek velmi líbil, ale podle mého chtěli být jen laskaví. Mezi námi - bylo to naprosto příšerné, nejsem schopen se na to dívat. Nicméně jsme k tomu natočili jako soundtrack jedenáctiminutovou kompozici, kterou dodnes považuji za velice zdařilou; alespoň k něčemu to tedy bylo dobré.
Je vaše hudba oprávněně označována za depresivní?
Nenazval bych ji depresivní, spíše melancholickou, což je něco jiného. Chápu, proč lidi vnímají naší hudbu pochmurně - je pomalá, pocitová, náladová, osobně jí ovšem říkám deštivá.
HONZA DĚDEK
